3.9.12

Japonsko - Češi, učme se!

svatyně Tóšogu, Nikkó



Je to tomu už týden, co jsem se vrátil zpátky na Starý kontinent, a tak už mohu říci, že jsem nabyl dostatečného odstupu a nadhledu k tomu, abych mohl nějakým objektivním způsobem zhodnotit svoji velkou cestu na Východ.
Nicméně ani tento časový odstup nemění nic na tom, že celý uplynulý měsíc i nadále hodnotím jako naprosto nejlepší období svého dosavadního života. Snad bych i mohl říci, že čím delší časový odstup získávám, tím úchvatnější a podmaňující se mi mé zážitky zdají. Tím spíš, když musím dennodenně srovnávat současný český svět s tím, ze kterého jsem se vrátil.
Od svého návratu s oblibou parafrázuji Antonína Límana, když říkám: kdo by se chtěl vracet ze země, kde funguje skoro všechno, do země, kde nefunguje skoro nic?
Měsíc byla až příliš krátká doba. Příliš krátká pro zemi, která toho má tolik co nabídnout, a ještě kratší pro všechny ty krásné lidi, kteří mi přirostli k srdci tak silným poutem, že se je neostýchám nazývat svou rodinou. Často se mě lidé ptají, po čem se mi z Japonska nejvíce stýská, a bezpochyby to jsou právě oni.
„No to je jasné, tak po čem dalším se ti nejvíce stýská?“ ptají se mě dál. Pak už se musím zamyslet trochu víc. A moje následná odpověď vlastně není o tolik jiná než ta první. Stýská se mi vlastně po všech Japoncích. Respektive ne po osobách jako takových, ale po jejich vnějších projevech a vlivu na své okolí. Chybí mi jejich ohleduplnost, prostá lidská slušnost a úcta k druhým, pozitivní přístup k životu a jejich tvrdá a poctivá práce, která je vidět všude kolem. Má omezenost psaného projevu mi bohužel nedovoluje vysvětlit tento fenomén jiným způsobem, než aby to znělo jako mnohokrát v různých článcích a publikacích opakovaná fráze. Ale věřte tomu, že je to tak. Chcete uvést příklad? S oblibou uvádím drobnosti každodenního života, se kterými jsem tam přicházel do kontaktu po celou dobu.
Přijdete do malého obchůdku koupit si láhev s pitím. Již při otevření dveří vás tak, abyste to nepřeslechli, obsluha přivítá svým いらっしゃいませ(iraššaimase), abyste věděli, že tam jste skutečně vítáni, že o vás vědí a jsou vám k dispozici. Z široké nabídky nápojů si vyberete svůj oblíbený (v mém případě vždy ten, který ještě neznám), dojdete si k pokladně, kde vás znovu pozdraví, pro každý případ zopakují cenu vašeho nákupu, zopakují částku, kterou jim v penězích podáte, před očima vám přepočítají bankovky, které vám vrací (v případě, že jste platili skutečně velkou bankovkou), abyste se s tím nemuseli sami obtěžovat, podají vám je do dlaně a na ně ještě položí v komínku srovnané mince a účtenku. Vše je pro vás pohodlné a usnadněné tak moc, jak to jen jde. Mezitím, co si urovnáváte peníze do peněženky, vám uloží nákup do tašky, kterou vám následně s úklonou a díky podávají opět do ruky. To vše rychlostí blesku, s úsměvem na tváři a obdivuhodnou elegancí.
… Tak a teď si představte cestovatelův šok, když jde druhý den po návratu do Tesca a je nucen dívat se na ty kyselé životem otrávené obličeje prodavaček za kasou, které vás, když vůbec, pozdraví tónem dávajícím jasně najevo, že by byly radši, kdybyste je vůbec neobtěžovali, nebo ještě lépe, kdybyste vůbec nežili, vaše peníze vám hodí do žlábku vyvýšeného pultíku – seber si to sám, chlape, hodí vám do ruky igelitku – srovnej si to sám, a ani vám neřeknou na shledanou – nezdržuj a už vypadni.
Člověk si to musí zažít sám. Popravdě řečeno, když jsem přijel do Japonska, nepřipadalo mi, že by to byl tak moc rozdílný svět. Bylo to ale proto, že je lidskou přirozeností zvykat si na to lepší velmi rychle. Opačně to už ale takhle nefunguje, a proto si spoustu rozdílností uvědomuji až teď zpátky doma.
Ale ruku na srdce. Všechen ten komfort je vykoupen nelidskou dřinou hodnou robotů, kterou my Evropané nejsme už ze své podstaty schopni vyvinout. To ovšem neznamená, že se k sobě nemůžeme chovat lépe. S úsměvem jde přeci všechno snáz, než když se na sebe mračíme, odpovídáme si na půl úst, závidíme si, pomlouváme se a hovoříme vulgárně. Radši si přejme častěji dobrý den, říkejme si více děkuji a omlouvám se, přejme si štěstí a úspěch, radujme se z radostí druhých a neprzněme ten krásný český jazyk vulgarismy hodnými primitivů houpajících se ve větvích. Jsou to malé krůčky, ale můžeme díky nim šouravým tempem dospět k trošku lepší společnosti. Ponechejme si naše volné víkendy, desetihodinovou pracovní dobu, 4 týdny dovolené na rok, ale chovejme se k sobě navzájem a pracujme tak, abychom si to vše zasloužili!