3.8.14

Jan Werich - Lekce svobody



Na začátku roku jsem psal o věcech, které Jan Masaryk ústy Jana Wericha vystihl mnohem lépe než já. O svobodě v posledních týdnech přemýšlím více než kdy jindy.
Můžou za to mé večerní cesty kolem Masarykova náměstí. Pod Tatíčkovou sochou leží vojenská uniforma. Všiml jsem si jí jednoho večera krátce po tom, co písky Afghánistánu pokropila krev českých vojáků. Šel jsem zrovna z večerního focení a můj pohled přitáhly dva blikající plamínky svíček u paty piedestalu. Další dvě svíčky uhasly. Jak jsem tak šel k nim, abych je zapálil, a poklekl k nim, zmocnila se mě jakási úzkost. Vytažení ve vosku utopených knotů a znovurozžehnutí plamínků mi bylo jakýmsi vyjádřením díků a úcty. Mnohem silněji jsem si uvědomil, jak moc ty čtyři životy (rotmistr Lieskovan v té době stále ještě zápasil svůj těžký boj), ty životy čtyř mužů, které jsem nikdy neviděl a neznal jsem ani jejich jména, jak moc pro mě znamenají. Prolili svou krev v službě svému národu. Zaplatili nám svou krví a svými životy další ranní úsvit nad svobodnou zemí. Naší krásnou zemí.
Cena lidského života nelze vyjádřit žádným číslem, ale přesto cítím, že život vlastence - člověka, který slouží věci vyšší než je on sám - je cennější než něčí přežívání bez lásky k zemi, která nás porodila. A já jsem skutečně pyšný, že jsem se narodil tomuto národu. Věřím v něj. Chci věřit, že můj národ doceňuje svou svobodu a sílu, která mu s ní připadá. A snad je v každém z nás kus vlastence. Taková ta jiskra, která v duši zapálí plameny, kdykoli se ve větru zatřepotá vlajka, kdykoli zazní tóny hymny, kdykoli slyšíme krásu naší řeči, všímáme si půvabu našich žen a síly a chrabrosti českých mužů.
Matičko, vlasti má, jako tvůj syn budu o tvé kráse skvící se v lípách, o síle kolující ti v žilách starých řek, o nezdolnosti zvučící ozvěnami tvých vysokých hor a o statečnosti pulzující v srdci tvých synů a dcer šířit slovo, kamkoli vkročím! Miluji Tě!