Střípky

Příteli, vyprávěl jsem ti již o tom, čemu Japonci říkají kintsugi? Japonci věří, že střepy rozbitých věcí se mohou pospojovat zlatem. A kdysi rozbitá krása stává se ještě krásnější. Chápeš? V nedokonalosti je největší krása.

Splývám, příteli můj, položil jsem se naznak, potlačil panický strach a nechávám se unášet temným chladným proudem. Přilétla jako anděl oděný v bělostném peří. Co na tom, že vždy nosí černou. Září jak nebeská gloriola.

Byla krásná.

Sklenka

Je to jak sedět v kamenné cele na studené podlaze a čekat, než přijdou strážní a odvedou mne na popraviště. Ba ne, příteli můj nejmilejší, je to mnohem horší. Takový vězeň zná svůj osud, byl mu vtištěn do duše plameny dštícím soudcem a stvrzen zaduněním kladívka. Takový chudák tráví poslední chvíle smiřováním se s Bohem. Já, ach já bídný, tápu kolem sebe v temnotě a ještě stále hledám hvězdičku, to malé světélko naděje, které by mi ukázalo směr.

V jednu chvíli zdá se mi, že je mi můj osud jasný, a snad i na kratičký okamžik dojdu k smíření. Hned s dalším úderem trápeného srdce však zavrhuji své poraženectví, vzkřiknu sám na sebe!: „Mlč, bídáku, cožpak málo ji miluješ?