Poslyš, příteli můj nejdražší, jakého štěstí se mi tak nenadále dostalo. Vzpomínal jsem již, v psaních ne tak dávných, že prozřetelnost, na kterou jsme vždy tak nevybíravě nadávali, osvítila mi pojednou cestu měděnou září Jejích vlasů a lehkou vůní slíbávanou z jejího těla
mozková výlevna, postřehy, historky, cestopisy, povídky, rýmopisy,... Pro Neklidný objektiv přejděte na: http://restlesslenses.blogspot.cz/
20.6.16
6.6.16
Subscribe to:
Posts (Atom)