Hvězdička.

1. června 2018

Večer černý a němý strop nade mnou
myšlenky dusné tíží dušku bolavou
I hvězdička malá vzdálená

Porculánová.

Měla oči tmavé jak bezhvězdnou noc
Tvář světlou, jak by křídou líčila se
Růžové rtíky svůdně krojené
Stříbrný vlasopád po líčkách a štíhlém krčku vinul se ke kopečkům smetanových ňader

Čechoslovenky.

8.5.2018

Jak jsou krásné ty Čechoslovenky!
Štíhlé, pružné, v očích slunce,

na rtech med,

Až letní slunce bude zapadat nad Horou.

08/02/2018

A pak jednou, až letní slunce bude zapadat nad Horou,
posadíme se do trávy a utopíme slzy v oranžovém světle.
Mraky nám poplují nad hlavou
a vlahý vánek pročísne ospalou louku tak,
jak já bych chtěl prohánět prsty Tvými vlasy.

U Zdi.

05/03/2018

Souhvězdí.

temnočerný závoj horské oblohy hvězdnatými dírkami špikovaný

v nových souhvězdích si Tvou postavu maluji

R(oz?)um.

Přes křišťál sklenky či přes všechnu tu sůl?, rozdílu v tom nepoznám
mdlý pohled v jantarové vlnky

Střípky

Příteli, vyprávěl jsem ti již o tom, čemu Japonci říkají kintsugi? Japonci věří, že střepy rozbitých věcí se mohou pospojovat zlatem. A kdysi rozbitá krása stává se ještě krásnější. Chápeš? V nedokonalosti je největší krása.

Splývám, příteli můj, položil jsem se naznak, potlačil panický strach a nechávám se unášet temným chladným proudem. Přilétla jako anděl oděný v bělostném peří. Co na tom, že vždy nosí černou. Září jak nebeská gloriola.

Byla krásná.

Sklenka

Je to jak sedět v kamenné cele na studené podlaze a čekat, než přijdou strážní a odvedou mne na popraviště. Ba ne, příteli můj nejmilejší, je to mnohem horší. Takový vězeň zná svůj osud, byl mu vtištěn do duše plameny dštícím soudcem a stvrzen zaduněním kladívka. Takový chudák tráví poslední chvíle smiřováním se s Bohem. Já, ach já bídný, tápu kolem sebe v temnotě a ještě stále hledám hvězdičku, to malé světélko naděje, které by mi ukázalo směr.

V jednu chvíli zdá se mi, že je mi můj osud jasný, a snad i na kratičký okamžik dojdu k smíření. Hned s dalším úderem trápeného srdce však zavrhuji své poraženectví, vzkřiknu sám na sebe!: „Mlč, bídáku, cožpak málo ji miluješ?

V tvářích pár jablek sluncem zarudlých,
na rtech zas třešně svádí k ochutnání,
na ňadrech sladká smetana či sníh
a liliové poupě v každém z nich.

- Edmund Spenser (1522-99)

Wertherovi, 20. července 2016 | To Werther, June 20th 2016 | ウェルター様へ、2016年6月20日

Poslyš, příteli můj nejdražší, jakého štěstí se mi tak nenadále dostalo. Vzpomínal jsem již, v psaních ne tak dávných, že prozřetelnost, na kterou jsme vždy tak nevybíravě nadávali, osvítila mi pojednou cestu měděnou září Jejích vlasů a lehkou vůní slíbávanou z jejího těla

Pražské milování

Táhni sem! Chci být od tebe co nejblíž!#Láskynapůl #láskyplno #opičiny #praha #jackdaniels

— Zlotřilý Panda (@zlotrilypanda) 5. června 2016

Krkonoše 2. květen 2016 | Giant Mountains May 2nd 2016

V hrudi koluje ti řezavě čistý vzduch, kolem uší prohání se chladný vítr, nad hlavou se po jasně modré obloze přes den plynule kutálí zlaté slunce. Pohled do údolí pod tvou horou vhání ti do očí slzy dojetí nad malebností a divokou krásou země, která tě zrodila. Znovu se zhluboka nadechneš, jako bys poprvé okoušel, jak chutná svoboda, láska, domov a cítíš, že zde, v prastaré nádheře českých hor, jsi skutečně šťastný.

První poslední sklenka vína Wertherova | pokračování opilého hudrování

Obraz ten ční nad všemi vzpomínkami a myšlenkami jako uchvatitel nad pokořenými chudáky.
Sedě na barové stoličce hovořím plytce o nedůležitostech s Albertem a s myslí prostou vyšších úvah si v prstech točím se sklenkou druhořadého vína. Chladný vánek venkovního svěžího vzduchu prolétne ospalou místností a jeho ledové pavoučí nožky rozeběhnou se mi po šíji. Bezděčně otočím ztěžklou hlavu ke dveřím.

Pro požár barvy Jejích vlasů všechny ostatní vjemy pomíjí a mrou.

Probouzení

Budík, ten vrah nejkrásnějších snů a kaz bledých rán, jak mu závidím! Vždyť přes svou ječivou nuzotu je tím prvním, co tvé tmavé oči uvidí, když probírají se k životu!
Ještě, ještě jen pár chvil, říkám si, když ze sna vyklouznu a nový den stahuje mi přikrývku. Ještě jen na pár okamžiků chci si myslit, že ležíš vedle mne. Ach, to zklamání! To bodnutí v hrudi!, když víčka poslechnou povelů denního světla. Však v příští myšlence hned nalézám útěchy. Zítra! Zítra snad!

Edward Hopper

Setkání po roce | Ariwara-no Narihira | 在原業平

Ariwara-no Narihira (825-880)

在原業平

Měsíc dnes svítí tak jako tenkrát,
loni jak bylo, jaro je zas:
jenom já nejsem
tím, co jsem býval,
jenom já nejsem, co loni v ten čas.



月やあらぬ
春や昔の
春ならぬ
我が身ひとつは
もとの身にして

Konec telegramů v Čechách

Chtěl jsem Jí na poslední chvíli, než odletí ještě dál, než už je, poslat telegram.Telegrafní služba byla před 6 lety zrušena #zlomenýromeo

— Zlotřilý Panda (@PetrKuncl) 15. Leden 2016

Hřích šeptá francouzsky

k poslechu: ♪♪♪

Zavřu oči a znovu cítím Její lehký parfém. Na tváři mě zalechtají havraní vlasy, konečky prstů
bloumám po Její jemné světlé pleti a varuji se toho, abych se nezatoulal příliš daleko. Vlahé rty malých úst se mírně pootevřené přiblíží k mému uchu. Na krku cítím Její teplý dech. Šeptá mi něco francouzsky. Nevím, co to znamená, ale má to melodii hříchu. Tisknu Ji ještě pevněji a slíbávám poslední zbytky rudé rtěnky.

cze/en: Přecházení | Passing

Znáš takové ty dny a týdny, kdy jen procházíš životem a nevnímáš nic než jen tupou ozvěnu v uších a
nezřetelné stíny postav, které
míjíš cestou domů? Kdy se cítíš absolutně prázdná jako kamenný sál? Takové ty nekonečné chvíle, kdy ležíš v posteli nebo sedíš u okna a zíráš do prázdna? Kdy netoužíš po ničem? Po ničem jiném než po tom, abys pod tou peřinou nebyla sama? Abys cítila kolem svého krku teplé paže někoho druhého a na tváři vlahý pravidelný dech, jak spokojeně usíná vedle tebe, protože se tak cítí bezpečně?
Chybí mi časy, kdy se mě takové chvíle vůbec netýkaly... Nevím, jestli jsem prázdný já nebo svět kolem mě...

Do you know that sort of days and weeks when you just pass through your life and don't recognize anything but hollow echo in ears and blurred shadows of figures that you are passing on your way back home? When you feel absolutely empty like a stone hall? Those infinite moments when you are lying in bed or sitting in front of window and staring into emptiness? When you don't yearn for anything. Anything but not being alone under that blanket. To feel somebody's warm arms around your neck and soft breath on cheek as she easily falls asleep next to you because she feels safe that way?

I miss times when such moments didn't concern me at all... I do not know whether it is me or the world around who is empty.

en: Once I lived in Watermelon sugar

play this and read

Once I lived in Watermelon sugar. She was an angel and angles certainly are being made from
Watermelons. And she was the sweetest one. My life was soaked with her sweetness and everytime we made love our bodies were covered in sweet sweat. Sometimes, when I lie down and close eyes, I still can smell rests of the sugar that crystallized in our pores while we were falling asleep hugging. It was a drog for me. Without Watermelon sugar I am distant from my world of happiness. Half of the man I used to be.

Because I did live in Watermelon sugar once...