Staré nesmyslpsaní | koncept 22.07.2014

Přál si, aby se mu zdál sen, kde ji líbá. Tak jako tenkrát v Brně, když ještě chodila s Ondřejem a on ji ještě znovu nemiloval. Věděl, že se jí líbilo, jak ji líbá, Věděl, že je v tom dobrý. Ale možná že dneska to už nebylo ono.

V japonštině je pro to výraz. Komorebi (木漏れ日). Je to jasně rozeznatelný pruh slunečního světla procházející skrze listí stromů. Vnímal to, jak mu dopadá na zavřená víčka, jak ležel na dece v trávě a u nohou mu odpočíval psí dědeček. Přál si o ní snít. Ale hlavou vířilo příliš mnoho myšlenek, než aby mohl usnout. Třeba vzpomínal na to, jak se poprvé potkali v knihovně. Byla to ona, kdo se ozval.
"Já si tě pamatuju!" řekla. Vůbec si nevybavuje, jak vypadala, jestli se usmívala, jestli měla něco v rukou, jestli je měla v kapsách, podél těla, nebo jak voněla.
"Já Vás ale ne," odsekl jí na to. Alespoň si myslí, že tenkrát mohl zvolit vstřícnější tón. Jaký z ní měl první dojem? Okouzlila ho? Bylo tam už tenkrát něco, co mohlo napovědět, že ji bude dvakrát v životě milovat?

Vlastně se vůbec v její přítomnosti ve svém prvním zamilování necítil pohodlně. Jako by si potřeboval neustále hrát na někoho, kým nikdy nebyl. Unavovalo ho to. Přesto z nějakého důvodu toužil být Jí nablízku. Bylo to v podchodu blízko řek, kudy šli jednoho večera. V půlce slova k němu přistoupila a úplně poprvé ho políbila. a beze slova odešla. Tehdy nerozuměl. Neuměl v ní číst. Nebyl na to dost silný a scházelo mu sebevědomí. Bylo tak pohodlné začít spíš nenávidět.

Zamrkal, pohlédl skrze listí k obloze a styděl se. Bylo to ale tak vzdálené a neskutečné, že mu všechen stud i zášť přišli cizí.

"Rozhodl jsem se, že už nebudu srab," řekl a v šeru místnosti vytušil na polštáři vedle své hlavy její úsměv. "Miluju Tě."
Potom se opět milovali. Tak jako tolikrát za poslední měsíce. Líbilo se mu její tělo, líbilo se mu, že má ráda sex a že je to on, s kým spí. Připadal si výjimečný.

Už nevěděl, co psát. Ze všech vzpomínek, starých i nových, se mu v hlavě stal divoký vír, ve kterém nedovedl nic zachytit. Přetočil se na břicho a čelo si opřel o složené ruce. Chtěl o ní snít. Viděl její bílé tělo, zlaté vlasy, vlhké rty s jejich nezaměnitelnou chutí, prsa, kterým ráda dopřávala svobodu bez podprsenky... Přál si, aby si na ně mohl položit hlavu. Určitě by neusnul - naopak, ale rád by to zažil... měkké a hladké bříško, klín s jemnými světlými chloupky jen pár dnů starými, stehna, jejichž vnitřní stranu rád líbal a věděl, že ji to vzrušuje, protože na tváři cítil vlhké teplo řinoucí se z míst jen o pár palců výš.

"Já bych Ti  ze sebe mohla dát všechno..."
"Ne. Nemohla."
"Proč ne?"
"Předávkovala bys mě."

Slábnoucí slunce mizí za nízkými stromy; občas odtrhne oči od knihy a sklenky ovocného vína a otočí tvář tím směrem. V mysli mu zní jemná melancholická melodie. Když ji slyšel poprvé, ten večer, kdy u ní znovu přespával, byl jiný. Tenkrát v jejich mileneckém obětí cítili něco nového. Poprvé se milovali. A od toho večera věděl, že něco důležitého se v něm rozbilo. Jeho štít pukl. A on znovu miloval. Netělesně.

Píše. Hru pro divadlo. Prý to má být o ní. Něco málo mu o ní řekla a radila se s ním o některých věcech. To, co cítí k jejímu talentu, k její nápaditosti, originalitě, to není žárlivost ani závist. Je to obdiv. Neumí ho ani trochu skrýt a stydí se za to. Cítí se tak před ní nahý. Ale je to divné, protože skutečně nahý se před ní už nestydí.