29.4.17

Dialog

A: Strašně tě teď chci políbit
Ž: To ne
A: Proč
Ž: Dostaneš facku
A: ...
Ž: ... ! ... Tys nevěřil, že to udělám
A: Věřil, ale stálo mi to za to
Ž: Jsi zbabělec
A: Jakto
Ž: Jinak bys mi nastavil i druhou tvář
A: ... ...Vidíš, teď už mi došly tváře
Ž: Mlč a polib mě znovu

kecyvkleci

Přišla nepozorovaně. Jen za slabého jiskření hvězdnatého nebe se neslyšně prosmýkla přes práh mých dveří a jako vlahý vánek oněch dávných letních dnů provoněných muškáty a kradenými třešněmi lehce dolehla vedle mě na lůžko.
Štíhlými bílými pažemi mě objala a přivinula si mou hlavu na prsa.
Už navždycky, šeptá mi. Ve spánku se hořkosladce usmívám, protože vím, co tím myslí, a vím, že je to tak správně.
Odešla před prvními ranními paprsky, Vzpomínka, Sen.

29.11.16

V tvářích pár jablek sluncem zarudlých,
na rtech zas třešně svádí k ochutnání,
na ňadrech sladká smetana či sníh
a liliové poupě v každém z nich.

- Edmund Spenser (1522-99)

20.6.16

Wertherovi, 20. července 2016 | To Werther, June 20th 2016 | ウェルター様へ、2016年6月20日

Poslyš, příteli můj nejdražší, jakého štěstí se mi tak nenadále dostalo. Vzpomínal jsem již, v psaních ne tak dávných, že prozřetelnost, na kterou jsme vždy tak nevybíravě nadávali, osvítila mi pojednou cestu měděnou září Jejích vlasů a lehkou vůní slíbávanou z jejího těla

4.5.16

Krkonoše 2. květen 2016 | Giant Mountains May 2nd 2016


V hrudi koluje ti řezavě čistý vzduch, kolem uší prohání se chladný vítr, nad hlavou se po jasně modré obloze přes den plynule kutálí zlaté slunce. Pohled do údolí pod tvou horou vhání ti do očí slzy dojetí nad malebností a divokou krásou země, která tě zrodila. Znovu se zhluboka nadechneš, jako bys poprvé okoušel, jak chutná svoboda, láska, domov a cítíš, že zde, v prastaré nádheře českých hor, jsi skutečně šťastný.