29.2.16

První poslední sklenka vína Wertherova | pokračování opilého hudrování

Obraz ten ční nad všemi vzpomínkami a myšlenkami jako uchvatitel nad pokořenými chudáky.
Sedě na barové stoličce hovořím plytce o nedůležitostech s Albertem a s myslí prostou vyšších úvah si v prstech točím se sklenkou druhořadého vína. Chladný vánek venkovního svěžího vzduchu prolétne ospalou místností a jeho ledové pavoučí nožky rozeběhnou se mi po šíji. Bezděčně otočím ztěžklou hlavu ke dveřím.
Pro požár barvy Jejích vlasů všechny ostatní vjemy pomíjí a mrou.
Kroutí se a napínají jak vlny bezedného oceánu za rozbřesku. Ach, i samotný kosmos se zpomalil, aby tu nádheru mohl zcela obsáhnout! Vše, všechno, všecičko za hranicí její krásy se beznadějně propadá v nekonečné hlubiny stínů a zapomnění a na hraně jejich temnosti jako alabastrová soška bohyně krásy svítí Její tvář.
Oči jak temné obrazy hříšných tužeb andělů v černých rámech víček; plátky růže nemohou na sebe naléhati něžněji a s větší neodbytností než Její cudné rty. Její štíhlý krk, ach, příteli, který čteš tyto řádky, varuj se takového ztělesnění svodu k hříchu!, neb v jeho bledé zranitelnosti tkví cosi tajemného, co v muži probouzí divoký neřízený dravčí pud. Jak upír toužím se k němu vrhnout a vtisknout na něj lačná ústa. A pohled můj zří víc a víc. Celou postavu teď očima objímám a krev vře mi v žilách. Uvnitř křičím, zoufale se démon snaží prodrat ven z mé hrudi! A vydávaje pekelný jekot chtivě se touží zmocnit jejího šatstva a rozdrásat jej drápy na cáry, aby odhalil všecku zbylou tajenou a zapovězenou krásu Jejího těla.
Dech se mi krátí. Hruď se zrychleně pokouší nabírat vzduch v marné snaze uklidnit mou krev. Vstávaje, abych podal té víle, tomu andělu, té bohyni ruku a představil Jí svou nicotnou identitu, cítím s příštím dechem, jak celá skutečnost Její nové přítomnosti v mém životě dopadá na mě s neodvolatelnou vahou a silou jako zvonivý úder bucharu. Přesně krok a čtvrt, než se mne s mileneckou svůdností dotkla její vůně. Pohladila mě po tváři a přes tepnu na krku pronikla pod oděvem k mému srdci, kde tnula drápy do masa a ubrala mi sil. Zeslábl jsem v kolenou, však se silou, jež dodávalo víno proudící mi svaly, podal jsem jí ruku, jak se sluší. Ach, při všech svatých umučených, nikdo nikdy neokusil takovou bolest! Blesky šlehly mi do všech údů a její pohled vpálil se jak cejch do mé mysli.

V ten moment jsem věru padl. Zemřel jsem a zrodil se v tom samém okamžiku. Cosi většího, než jsem byl já, nutilo mě zůstat a




(navazující události jsou v tuto chvíli stále v pohybu, nemožno tedy jich slovem věrně zachytit)