23.2.16

Probouzení

Budík, ten vrah nejkrásnějších snů a kaz bledých rán, jak mu závidím! Vždyť přes svou ječivou nuzotu je tím prvním, co tvé tmavé oči uvidí, když probírají se k životu!
Ještě, ještě jen pár chvil, říkám si, když ze sna vyklouznu a nový den stahuje mi přikrývku. Ještě jen na pár okamžiků chci si myslit, že ležíš vedle mne. Ach, to zklamání! To bodnutí v hrudi!, když víčka poslechnou povelů denního světla. Však v příští myšlence hned nalézám útěchy. Zítra! Zítra snad!
Edward Hopper