Splývám, příteli můj, položil jsem se naznak, potlačil panický strach a nechávám se unášet temným chladným proudem. Přilétla jako anděl oděný v bělostném peří. Co na tom, že vždy nosí černou. Září jak nebeská gloriola.
Byla krásná.
Přesně tak krásná, jak ji vídávám ve svých snech. Ještě teď na sobě cítím její vůni.
Bože odpusť, opovážil jsem se jí dotknout a těžko si asi představíš, jak jiné to bylo. Jiné a přeci tak známé. Jako když jsem se jí nejistě a bojácně dotýkal poprvé tehdy před léty – vzpomínáš jistě, jak roztomile dětsky hloupé to zpočátku bylo.
Byla jak poupátko, jak křehká sádrová soška bohyně krásy. A já se zachoval tak hrubě. Vzedmul se ve mne všechen potlačovaný vztek, všechna touha a zvířecí pud. Kaji se za tu sprostotu. Příteli, udělal jsem, co žádný muž by si neměl k ženě dovolit. Vnutil jsem jí polibek! A nutil jí ho dál a dál, dokud stačil jsem s dechem, a po celou tu dobu, vědom si toho strašného poklesku, nelitoval jsem svého činu, ba naopak – toužil jsem zajít mnohem dál. Přál jsem si zlíbat celé její dívčí tělo, v dlani sevřít jedno z jejích božských ňader, zatímco rty bych klesal níž a níž a druhou rukou laskal horká stehna. Tak daleko jsem však nemohl zajít. Nehledě na to, jak moc po ní po nocích toužím.
Och, musíš mnou teď opovrhovati a já nemohu se nijak omluvit ze svých zkažených myšlenek. Jediné, co mohl bych k své obhajobě uvésti, je že příliš dobře znám všechna ta sladká místa jejích křivek a velmi jsem si jim přivykl, že je nesmírně zatěžko považovat je nyní za vzdálená a nedotknutelná. Bůh všemohoucí mi odpusť mou nezřízenost. Vždyť jak bych tím polibkem znesvětil svatostánek!
Ty však jistě dychtíš zvědět, jak pořídil jsem v rozmluvě s ní. Nu, brachu můj nejdražší, šťasten nejsem. Skutečně jsem zřejmě doufal v to, že po prvních slovech mi onen hříchem nasycený polibek vrátí s vášní ne menší, než hořela ve mně samém. Doufal jsem, že vše se ukáže být až směšně jednoduchým a že jeden večer plný znovu vytrysknuvší lásky smaže všechnu bídu a žal posledních dní. Neviň mne, prosím, z naivity a prostomyslnosti. Bránil bych se, že to láska sytí mou víru. A je to přesně tato víra, tento zdroj nečekané síly, který určil směr celé další diskuse.
Z jejích slov, tolik plných strachu z ní samé, plných nejistoty ze světa, ve kterém se ocitla, z třesoucího se hlasu nasyceném čistou lítostí a žalem pochopil jsem, že má moc je téměř zlomena. Víš, druh družce má býti vždy oporou první a největší. Po tom jsem vždy toužil, leč bojím se, že nedal jsem to nikdy dosti najevo. Zatěžko je nyní si získávat nenabytou důvěru. Jen velmi těžko přesvědčoval bych ji, že opříti se o mé rámě není žádným pokleskem, ni známkou slabosti. Můj nejdražší, je to těžká rána nemoci nabídnout účinnou pomoc člověku tak drahému, jak jen tento padlý anděl pro mne může být. Podivné a složité věci dějí se v životech lidských a ne každý ví si s nimi rady. Je pak na každém jednom z nás, jakým válečnickým uměním budeme s našimi bolestmi bojovat.
Nebudu tě více napínati, protože vím, že doposavad jsi z mého listu nemohl mnoho pochopiti. Pravdou je, že skutečnost je možná prostá, ale zahalena v tolika pláštích nepoznaného a nepochopeného, že není možno ji odhalit.
Jisté jsou 2 věci:
Miluji ji natolik, že bez boje se jí nevzdám. Boj sám nemá zcela jasné podoby. Prozatím jsem, hluboce doufám, ji přesvědčil o tom, že jakožto muž, jehož pojímala za svého po dobu posledních dvou let, nechám jí plnou volnost v čemkoli, co považuje za nezbytně nutné k tomu, aby sama došla k uspokojivému řešení svých nesnází, ale po celou tu dobu budu ve stínu stát za ní a chytím ji, kdykoli by měla padnout.
Sic bez příslibu šťastného konce, dovolila mi tu výsadu otevřené náruče. Vím, co si teď zřejmě říkáš, brachu, že jsem zamilovaný hlupák, co se nedočká ničeho, než bolestného zklamání. Však, pomni, co vše jsem prožil po boku téhle dívky. Vzestupy i pády, radosti i bolest, lásku a ještě větší lásku. Mám-li si vybrat mezi možnou zklamanou nadějí a žádnou nadějí hned od počátku, volím tu cestu, nad níž svítí ona hvězda. A budu věřit.
Pochop, že je to útěšně bezpečný pocit vtělit se do role bludného rytíře nesoucího na srdci obraz milované dámy. Bloumat světem a bojovat s větrnými mlýny? Ať mi paže odumrou!, jestli bych tuhle trošku neudělal pro sebemenší možnost žití znovu té krásné lásky, kterou jsem miloval!
Plovu dál tou temnou vodou. Stále slepě a bez záruk spásného břehu. Avšak s přetrvávající vůní jejího těla a nadějí, že ta láska, která mezi námi kvetla a chvílemi bujela jak nejsprostší plevel, za dobu nezbytně nutnou povstane z popela a jak bájný fénix zazáří ve své nejčistší upřímné vroucí prostotě!
Do té doby... budu o ní snít! Každý večer budu vzpomínat na každý hlaďoučký záhyb jejího těla. Budu si připomínat, jak se ke mne láskyplně tiskla před usnutím (ach, jak málo jsem si této drobné velké krásy vážil; Bůh mě zatrať!), jak onen večer se ke mne napůl spícímu naklonila a pošeptala mi do ucha „Miluju Tě,“ a já v té strašné trestuhodné namyšlenosti to bral snad jak samozřejmost místo toho, abych ji uchopil, povalil pod sebe a políbil ji vroucně a upřímně a dokázal jí, že ji miluji! Miluji! Nesmírně a opravdově.
Příteli, přej mi sílu! Přej mi mnoho štěstí, neboť vše, po čem toužím, je jen a právě že všechno, co je ona. Bez ní... všechny další radosti jsou jen vybledlou napodobeninou štěstí.
Přej mi, ať je Síla se mnou. Přej mi štěstí. Doufám v štěstí!
No comments:
Post a Comment