6.5.15

HAVRAN A DRAK aneb jak jsem se dostal na 4. místo celostátní literární soutěže Trutnovský drak 2015



"Hezké odpoledne pane Kuncle,
letos se soutěže zúčastnilo 107 tvůrců z celé České republiky.
Za text Havran a drak máte bramborové 4. místo ve své kategorii!
Gratulujeme!
Více na www.trutlik.cz
Díky moc, nezanevřete na nás, těším se na další ročník a srdečně Vás zdravím Eva H."

Soutěž měla tři podmínky: text nesměl být delší než 15 stran, musel začínat některou z nabízených vět (v mém případě tedy větou "Hleďte, dítě.") a pokud možno, měl se držet dračí tématiky.

Případné čtenáře prosím, aby si před čtením samotné povídky nejprve připomněli legendu o trutnovském drakovi (třeba zde: http://www.trutnov.cz/turisticke-informace/povest). Snáze tak pochopíte některé odkazy v příběhu.


„Hleďte, dítě. Bogovja, radovajtě sa, potomu zem dnes porodila velikogo voinika!“
Hubený malý muž pozvedl kostnatýma rukama hadrový zámotek nad úroveň plamenů vstříc hvězdnatému nebi, komíhavé světlo vrhlo plaché stíny po kamenných tvářích starých božstev rozestavěných v kruhu kolem a kdesi rozzlobeně zakrákal havran.
„Čto ty mu dať za meno?“ Muž, stále držíc trochu brumlající uzlíček v rukou, pohledl přes plameny na štíhlou plavovlasou ženu ve světlých šatech stojící vedle robustního muže s vousatou tváří oblečeného do krásné zbroje a s kopím v ruce. Žena k manželovi mírně pootočila tvář a s vlídným úsměvem na rtech odpověděla:
„Dragoboj.“ Pyšně pozvedla bradu a čekala na manželovu reakci. Pohlédl na ni a pohladil ji po bledé tváři s takovou něžností, která by se od jeho drsných velkých rukou nečekala. „Na to, aby geroične skutky jego otca žily nadalej v jego rodu.“ Otočila se ke stařešinovi na druhém konci ohně a usmála se.
„Bogovja! Blagoslavte Dragoboja! Synka, kotory vňutri zakličajet ducha poslednij iz drakonovych starych!“

***
Slunko už pomalu zapadalo za obzorem, ale stále mělo dost síly na to, aby se ještě ke sklonku dne ženské musely shlukovat pro nejnovější zvěsti jen v prodlužujících se stínech domů a muži se po práci šli zchladit džbánkem dobrého piva hostinského Soukupa. Byl líný horký podvečer, který v tuhle roční dobu mohl následující den klidně vystřídat sněhový poprašek a který svým klidem nijak nenapovídal o událostech, které se měly brzy rozeběhnout.
Lidé skončili svou robotu a jediný, kdo ještě pracoval, byl mladý kovář. Bušil kladivem do jakéhosi kusu železa a tiše si pro sebe nadával, jak se mu nedařilo. Dopřál si krátký pohled ven z kovárny a silnou rukou si utřel upocené čelo. Ráno mrazík a teď bylo takové horko! Z jedné strany se mu do tváře opíralo nízké slunce, z druhé žhnula kovářská výheň. Zamžoural doleva proti světlu, odkud vytušil nějaký pohyb. Ze slunečních paprsků do stínu kovárny vešla mladá dívka v jednoduchých tmavomodrých šatech a ušmudlané zástěře a v náruči nesla proutěnou ošatku s několika chleby. V její oblé tváři s jasně modrýma očima se na červených rtech rozzářil úsměv, když se kovář rozkoukal a uvědomil si, na koho se dívá.
„Dneska pracujete déle než ostatní, pane kováři,“ pronesla laškovně.
„To proto, že se někoho nemohu už od oběda dočkat, nesoustředím se a tuhle potvoru,“ praštil kladivem do chladnoucího železa, „předělávám už počtvrté.“
Ještě okamžik se nabubřeně mračil na prazvláštně pokroucený zmetek na kovadlině, ale brzy se jí zase podíval do očí a rozesmál se.
„Tak víte vy co,“ začervenala se, posunula si ošatku na bok a přistoupila k němu blíž, „já vám zatím dám něco málo závdavkem a když si s tímhle pospíšíte, možná dostanete víc.“ Postavila se na špičky, aby dosáhla, a s našpulenými rty ho krátce s mlasknutím políbila. Než ji stačil chytil kolem pasu, se smíchem se otočila a v záplavě zlatých kudrnatých vlasů utekla z kovárny směrem k hostinci.
„Jen počkej,“ řekl si s úsměvem, který nebyl schopen sundat z tváře, odtrhl pohled od její vzdalující se postavy a odhodlaně znovu uchopil kus železa. Rozdmýchal výheň a dal se s novým elánem do práce.

***
Osmero kopyt dusalo po prašné cestě linoucí se podél lesů pod horami na severu. Velcí mohutní koně v rytmu své pomalé chůze pokyvovali silnými šíjemi a bylo na nich znát, že cestují už velmi dlouho a touží po odpočinku, vodě a vydatné pastvě. Stejně tak oba jezdce v jejich sedlech monotónnost a obtíže dlouhé cesty do malé chvíle plíživě ukolébávala do polospánku, ale od okamžiku, kdy ráz krajiny a vůně kouře, sečeného sena a dobytka ve vzduchu dali znát, že se blíží k lidským obydlím, bystře upínali zraky před sebe k řece Úpě v nadějném očekávání pohodlné postele výměnou za tvrdou chladnou zem necivilizované divočiny.
Prostranství před kovárnou se už halilo houstnoucí tmou a veselé hlasy z hostince ozývající se přes dlážděné náměstíčko v centru městečka kováře jen podporovaly v tom, aby si s úklidem a uzavřením dílny pospíšil. Na oštípaném prkenném stolku plném nejrůznějších zářezů, spálenin, železných pilin a třísek ležel vedle zlomené předlohy navlas stejný nově ukovaný složitě tvarovaný výrobek. Naposledy se na něj s pocitem uspokojení zahleděl, ruce vítězně složené na rozložité hrudi, a potěšeně si sám pro sebe broukal veselou melodii. Byl čas si odpočinout po dobře vykonané práci, nalít si do volátka trochu Soukupovic piva a při tom si vychutnávat Jarokrásčinu přítomnost, jak se se džbánky v rukou točí mezi hosty a rozdává zvonivý smích všude kolem sebe, ale jen pro něj se její oči vždy zalesknou v nevyslovené touze po milostném objetí.
Zrovna schovával do kapsy klíč od velkých předních vrat dílny, když zpoza rohu vedoucího k východní bráně zaslechl klapot kopyt. Po ulici k němu mířili dva jezdci na statných ořích obrněných kovovými šupinami. Muži na sobě měli bohatou zbroj, přes záda měli zavěšené luky a toulce s šípy, u pasu dlouhé meče a v ruce kopí. Ve světle oken okolních domků se kov jejich brnění měděně leskl a prostranstvím se neslo lehké cinkání, jak jeho kousky o sebe při pohybu zvířat narážely.
Zůstal stát s klíčem stále v ruce a napjatě sledoval, jak se jeden kůň zastavil, ale druhý doklusal až přímo k němu. Znavené koňské oči ho sotva vnímaly, když nozdry nasály vzduch, aby si ověřily, kdo to před nimi stojí.
„Ty tady kuzněc?“ pronesl zkomolenou řecí a těžkým přízvukem cizí muž a kovář, nedůvěřivě si ho prohlížeje, jen mlčky přikývl. „Nam nuzno podkovat naš koň.“
„Přijďte ráno. Teď už nedělám.“ Odvětil s hlubokým zabručením. Snažil se, aby jeho hlas byl důrazný ale ne neuctivý. Už když se vydal do světa na zkušenou z Horních Falců a nakonec se usadil zde u nebožtíka starého mistra, nesnášel, když na něj pokřikoval rozkazy, jako by byl jeho pes, a čím vyšší pán, tím byl jeho duch vzdorovitější. Ale tu špetku rozumu, aby poznal, že tohle nejsou muži, kterým by se chtěl zprotivit, v sobě našel. Byl ale připravený na cokoli.
„Ty lenivá tolpa! Vernuť sja k molotu a posluž, ak já ti prikazovať!“ Zbrojnoš se napřáhl, aby kováře udeřil do tváře a připomněl mu, kam patří, ale místo toho, aby ruka dopadla, kam chtěla, rychle znovu nahmátla uzdu zdobenou cizokrajným vzorem, aby zkrotila koně, který se po silné ráně přes ucho vzepjal a bolestivě zaryčel.
Kovář stál pevně rozkročený, hruď se mu dmula, jak plíce zrychleně nabíraly vzduch, dlouhé ruce s mohutnými svaly podél těla zatnuté v pěsi a odhodlaně čekal na to, až přijde odplata za jeho vzdorovitost.
„Ty svoloch!“ křičel jezdec, hbitě se svezl z už uklidněného hřebce a vytahujíc dlouhou dýku zpoza opasku mířil zpět ke kováři. Ten s bušícím srdcem křikl: „Jen pojď! A nikdo jiný ti tu koně neoková, ty pitomče!“
Ilja!“ křikl druhý cizák. Hlas byl těžký, hluboký a dopadl na oba soupeře jako kladivo na kovadlinu. Zvučný hlas jako by pronikal kůží a svaly a roztřásal všechny kosti v těle.
Na zem seskočil vysoký muž širokých ramen s výrazně ostrými rysy ve tváři a s dlouhým zlatem zdobeným mečem visícím na širokém opasku obepínajícím šupinové brnění. Na jeho prsou byl na kovové pláty namalován černý drak s doširoka rozevřenou tlamou ověnčenou plameny.
Ilja se okamžitě zastavil a s mečem podél stehna se s úklonou otočil ke svému pánovi, který k němu jistým krokem došel a promluvil k němu v cizí řeči.
Ruch z ulice vyhnal několik lidí z okolních domů ven. Kovář v hloučku zvědavců hrnoucích se z hostince zahlédl Jarokrásku. Ještě pořád v ruce držela nedoručený džbán piva a s vyděšeným výrazem sledovala, jak tam stojí připravený pustit se do boje s cizím ozbrojencem.
Otočil se čelem zpět na dva neznámé, kteří si ještě pár okamžiků vyměňovali naléhavé argumenty. Nakonec útočník poslušně sklonil hlavu a zasunul zbraň zpět do pochvy. Odplivl si kováři pod nohy, uchopil koně za uzdu a jak ho vedl směrem k hostinci, po cestě si neodpustil, aby ramenem do kováře nevrazil. Ten se jen zašklebil a ještě chvíli oběma cizincům vpaloval pohled do zad.

***
„Jen vám říkám, co jsem slyšel. Taky jsem si nejdříve myslel, že vesnickejm vypravěčům a tulákům jen došly dobrý příběhy, a tak šáhli po starejch pohádkách vo dracích, ale ještě se mi nestalo, abych jeden příběh slyšel tolikrát a jeho podání se od sebe nelišily víc než dva džbánky piva.“
„Tady Draci nežijou, už co děda mého děda odvedla Morena do svý říše,“ vložil se do živé debaty starý ovčák. „Posledního zabil potulnej rytíř v rokli pod skalama, kde dneska stojí zbytky Zlodějský věže. Od té doby se tu žádnej nevokázal.“
„Vždyť to říkám, tenhle drak prej nikde nehnízdí. Neustále se pohybuje na západ. Říká se, že ho pronásleduje samotnej Dragoboj, a tak se radši pořád stěhuje, než aby dal život všanc v boji se svym lovcem.“
„Dragoboj?“ ozvalo se od druhého stolu.
„Neslyšeli jste vo Dragobojovi? Velkej válečník ze země na východě. Od řeky Volhy prej. Pověsti říkaj, že jeho otec, Ivan, byl největší lovec draků, co kdy kráčel po světě,“ pravil zapáleně starý ovčák. „Než se Dragoboj narodil, draci jedný noci napadli jejich hrad a zatímco byl jeho otec uprostřed největších bojů, odnesli jeho matku, kterou Ivan nadevšecko miloval, pryč. Prej…,“ na okamžik se odmlčel, aby si svlažil hrdlo hltem medoviny, „jim to přikázal jejich nejstarší. To aby se svému nepříteli pomstili za všechny ty zabitý druhy.“ Stařec se znovu napil. „Jenže Ivan je se svou družinou vypátral. Starý pohanský bohové mu ukazovali cestu. Našel jejich hnízdo, a přes všechny draky a saně se probil až k jejich vládci. Když zabijete velmi starého draka, říká se, že to rovnováze světa způsobí velkou ránou a nemůže přijmout tak obrovský množství unikající životní síly najednou, a tak něco z ní ulpělo na nenarozeném Dragobojovi, kterého jeho matka v té době už patrně nosila ve svým břiše.“
Ovčák se rozhlédl po hostech okolo, kteří nespouštěli oči z jeho úst skrývajících se v hustých prošedivělých vousech zažloutlých od dýmkového kouře a piva. S pocitem uspokojení usoudil, že jeho vypravěčské dovednosti ještě pořád dovedou lidi upoutat.
„Já jsem zas slyšel, že je to vobyčejnej kurevník, co jezdí od města k městu, slibuje za úplatu ochranu před vymyšlenejma nestvůrama a než lidem dojde trpělivost a vyženou ho pryč, zvládne obtěžkat půlku tamních holek,“ pronesl do užaslého ticha Jirmář a znuděně si opíral hlavu o ruku.
„Ty abys nezkazil dobrej příběh.“ Vrazil mu pohlavek jeho soused. Jirmář mu to se smíchem oplatil a do znovuvypuknuvšího veselí zavolal: „To vám povídám, jestli se tu jeden nebo druhej objevěj, drak nebo drakobijec, osobně jim nakopu zadky, hehe!“
„Nechte toho vy dva,“ zavolala na ně Jarokráska a taky se smála, „nebo vám sama nafackuju!“
„Od tebe, krasotinko, by i facka byla jak andělský pohlazení, juch!“ lehké plácnutí po zadečku následovala facka jako hrom a smích jak zvonkohra.
„Ty nedáš pokoj a nedáš!“
„Tak co říkáš,“ chechtal se Jirmářův soused, až si skoro vylil pivo, „andělské pohlazení nebo kovářovo kladivo? Možná,“ zalykal se, „možná že už od něj sem tam něco pochytila, ha ha haa!“
Druhou facku doprovázela rozpaky zčervenalá líčka.
„Lidičky, venku se něco děje! Pojďte se podívat!“

***
Když se prodrala houfem zvědavců postávajících před vchodem do hostince, aby se také podívala, ze šarvátky odehrávající se venku před kovárnou už stihla jen samotný konec. Přes prázdné náměstíčko se k jejím uším nočním chladným vzduchem donesly jen nezřetelné hlasy v řeči, která měla podobný ráz jako ta jejich, ale ničemu z toho nerozuměla. Pozorovala, jak se dva cizinci o něčem dohadují, jak ten, co stál na zemi vedle svého koně, vzal za uzdu a začal ho odvádět od ramenatého stínu, v kterém neomylně poznala svého kováře.
Hosté se jak stádo poplašených oveček začali vracet dovnitř, když jim došlo, že oba neznámí míří k nim. Její drobná postava se nedovedla tím chumlem potem, kouřem a pivem páchnoucích těl prodrat, a tak ještě stále pořád stála venku, když obě figury ve zbroji překonaly tu nevelkou vzdálenost až k ní.
První muž, který už prve stál na zemi na ni letmo pohlédl a pod ježatým světlým knírem se mu objevil nehezký úšklebek.
„My zďes chceme ostať prez noc. Pozaboťes o našich koň, da?“
Než se stačila vzpamatovat, už jí vtiskl do ruky uzdu, bezohledně ji odstrčil stranou a vešel dveřmi za ní dovnitř. Pohled se jí stočil na druhého muže, který zrovna slézal s koně. Když mu do tváře padlo světlo z okna, jako by jí po páteři přejel ledový blesk. Obličej měl nezvykle ostré rysy, kůže jako by byla téměř průsvitná a celému jeho vzezření tím jen přidávala na přízračném dojmu. Ze všeho nejvíc ji ale ochromily jeho oči. Byly tak tmavě hnědé, až se zdálo, že mají jen velkou zornici ohraničenou lehce nažloutlým bělmem. Každý jeho pohyb svou svižností a jistotou dával znát, že má dobře cvičené tělo a že pod tím brněním je samý sval a šlacha. Děsil ji. A současně ji skrze strach, který ji mrazil v žaludku, zvířecky přitahoval.
Přistoupil k ní a zahleděl se na její hezkou tvář. Nebyla schopna se pohnout, přišlo jí, jako by celé její tělo ochrnulo, jako by ji odmítalo poslouchat. Natáhl k ní ruku, nejprve myslela, že se jí chce dotknout, pak si všimla, že v ní drží uzdu svého koně.
„Já to vezmu,“ ozvalo se jí u ucha. Kovář se náhle vynořil ze stínu, hbitě převzal oba koně a celé to omamující spojení přerušil. Cizinec mu věnoval jeden krátký ledový zamračený pohled a vešel dovnitř za svým druhem.
„Můj Bože,“ oddychla si a vděčně se podívala na tvář jejího milého.
„Poslouchej, já teď odvedu ty koně do stáje,“ uchopil ji za štíhlou paži a trošku s ní zalomcoval, aby z ní setřásl poslední zbytky oblouznění, „ty se vrať k práci, ale zbytečně se u těch dvou nezdržuj.“ Podíval se nedůvěřivě oknem dovnitř na dvě postavy sedící u jednoho stolu. „Přijdu co nejrychleji, ano?“
„Dobře.“ Prudce se nadechla, upravila si sukni a zástěru, krátce mu stiskla předloktí a jiskřičkou v očích mu beze slova připomněla, co k němu cítí.

***
Dveře hospody se otevřely podruhé a ze závoje z dýmkového kouře se vynořila další ozbrojená postava. Už tak nezvykle zamlklým hostincem, který jako by ztratil ducha s okamžikem, kdy vstoupil první cizinec a jedovatým pohledem si prohlížel všechny okolo, se teď prohnal závan ledového vzduchu. Pozornost všech jako by byla nějakou neznámou silou přitahována k očím vysokého silného muže v hnědorudé zbroji. Prsty všech se křečovitě svíraly kolem svých džbánků v naději, že u nich naleznou pocit bezpečí. Oba muži společně vykročili ke stolu, u kterého sedělo nejméně hostů. Ti se, aniž by je k tomu museli vyzývat, tiše zvedli a skoro vděčně opustili hostinec.
Do třetice průvan z otevřených dveří ven na náměstíčko rozvířil kouřový závoj, když se vrátila Jarokráska. Nedala na sobě nic znát, snažila se nedívat směrem k dvěma neznámým, ale v jádru se ještě pořád trochu třásla. Ty jeho oči…
„Hej, krasota!“ křikl jejím směrem kníratý. „Pivo a jedlo!“
S prosebným výrazem se obrátila ke svému otci postávajícímu u pípy a čistícímu džbánky. Samotnému se mu nechtělo k těm dvěma přibližovat. Ta mrazivá aura kolem nich ho děsila stejně jako všechny ostatní, ale raději tam půjde sám, než aby je nechal obsluhovat svou jedinou dcerou. Rychle natočil dva džbánky, do druhé ruky vzal ze skříně za pultem pecen chleba a kus sýra a rázným krokem zamířil k novým hostům.
V hostinci se narodil a řemeslo převzal po svém otci. Znal každé prkno v podlaze, věděl které skřípe a jak které zní, věděl, která židle má kratší nohu, který roh v místnosti je nejchladnější, kolik kroků potřebuje, aby došel k tomu a k tomu stolu, ale ještě nikdy se mu žádná cesta s pivem v ruce nezdála tak dlouhá. Jak se blížil, cítil, jak v něm roste chlad, jak mu zrak toho vyššího statnějšího muže krade teplo krve, a skoro by přísahal, že cítil, jak mu několik vlasů za ušima zešedlo.
Třesoucíma rukama položil jídlo i pití před ně a s poníženou úklonou se chtěl co nejrychleji vrátit do bezpečné vzdálenosti za pultem.
Než udělal několik prvních kroků, stačil se ten vyšší zhluboka napít. Vzápětí vše znechuceně vyplivl před sebe na stůl a něco hrozivě zaklel. Jeho hlas všem přísedícím zabrněl v uších a připomněl jim jejich křehkost a smrtelnost. Jeho společník se ušklíbl, otočil se zpět na hostinského a tlumočil: „Moj pan Dragoboj govorit, čto pivo od takije negodjajev kak ty ne možne piť! On govorit, že ta krasota nas obsluživať!“
Rozpačitým tichem hostince zašuměla vlna rozrušeného šepotu.
„Dragoboj? On vážně řekl ‚Dragoboj‘?“ zahýkal vystrašený Jirmář a nervózně svíral prázdný džbánek v rukou.
„Teď máš příležitost mu nakopat ten zadek, hlupáku,“ šťouchl do něj starý ovčák.
„A-ale pane, ona je takové nemehlo, vůbec se nehodí… není hodna…“
„Ty nerazgovarivať!“ Praštil pěstí do stolu a hostinský se s vyděšeným cuknutím otočil a spěchal pryč.
„Děvče moje, musíš tam jít. Nejde to jinak. Jen… snaž se jim být z dosahu, ano?“ Pohladil ji po tváři a postoupil k pípě, aby natočil nové pivo.
Někteří využili nastalého rozruchu, aby nenápadně odešli pryč do klidu svých vlastních obydlí. Když vzal za kliku Jirmář, který doufal, že si jeho poníženého úprku nikdo nevšimne, srazil se ve dveřích s přicházejícím kovářem a klopýtavě se odrazil od jeho rozložité postavy. Příchozí střelil pohledem k dvěma cizincům sedícím za stolem v náhle poloprázdném výčepu a v hrudi mu zabublalo zlostné zabručení, když uviděl Jarokrásku, jak k nim nese hrnec polévky, aby je obsloužila. Už chtěl jít za jejím otcem a vyčíst mu, že za sebe posílá k neznámým mužům křehkou dívku, když ho někdo zezadu uchopil za košili a zatáhl.
„Pocem, ty berane jeden pitomá,“ šeptl k němu ovčák a pokynul, aby si přisedl. „Soukup ji tam neposlal z vlastní vůle. Vypadalo to, že by mu tu z toho udělali kůlničku, kdyby k nim Jarokrásku nepustil. Na, napij se a zchlaď si trochu hlavu. Podle všeho je ten mizera Dragoboj! S tím se do křížku dát nechceš.“ Podal mu džbán nedopitého piva, který vedle něj po někom zůstal.
Ty vpravda krasivaja. Idi ko mně!“ Dragoboj uchopil Jarokrásku kolem pasu, když se kolem něj protočila s novými džbánky, a stáhl ji k sobě na klín. Kováře jako by uhodil hrom. Spolu s Jarokrásčiným polekaným výkřikem vyskočil z lavice, až se stůl před ním málem převrátil, a bez uvažování se chtěl na ty nafoukance vrhnout. Dragoboj! Pche, ať si je to třeba sám pohanský Perun nebo Svarog, na jeho milovanou šahat nesmí.
„Posaď se!“ Starý ovčák byl překvapivě rychlý a zastoupil mu cestu. „Nedávej jim záminku.“
„Záminku?!“ rozčílil se na něj. „To oni dávají záminku mně!“
„Nech to být. Nic jí nedělají.“ Vrásčitou rukou ho usadil zpátky do lavice, ale nepřesvědčil ho. Z očí kováři šlehaly nenávistné plameny a přál si mít jejich nenechavé ruce položené na kovadlině pod údery svého kladiva.
Dragoboj ji pevně svíral v náručí a se zlomyslným úšklebkem na jeho nehezké sinalé tváři se otočil k zlostí kypícímu mladíkovi. Uchechtl se, aby dal najevo své opovržení, ale i přes všechen vztek kováři docházelo, že ho jen provokuje. Náhle se v ozbrojencově ruce objevil velký cizokrajný dukát. S chlípným hihňáním dívce uvězněné v jeho sevření něco šeptal přes zlatý vlasopád o ucha a pak minci zasunul za výstřih šatů. V ten moment se staly dvě věci naráz. Kováři v hlavě vybuchla smršť dušeného vzteku, odstrčil starého ovčáka, který se ho marně snažil zastavit, odhodil těžký dřevěný stůl, jako by to bylo pouhé prkýnko do kamen a vyrazil proti kníratému zbrojnoši, který bezpochyby na něco takového celou dobu čekal. Souběžně s tím se Jarokráska vymanila z nepříjemného sevření, Dragobojova ruka tak vyklouzla zpod jejích šatů, mince zazvonila o podlahu a místností třaskla facka, po které se mužova bledá tvář protočila na opačnou stranu.
Kovář se zastavil v půlce kroku, stejně tak druhý cizinec. Jarokráska rychle došla k svému milenci, objala ho kolem krku a s ostrou nadávkou vyřčenou přes rameno za oběma hosty ho odváděla dozadu do kuchyně, kde v obětí zůstali mlčky stát, dokud neuslyšeli odměřený rozhovor jejího otce s Iljou a pak jejich kroky, jak je odváděl nahoru po vrzajících schodech do pokoje.
„Pojď,“ řekla, „nechci tu být, až se otec vrátí. Chci dneska už být jen s tebou.“

***
Venku u studny za hostincem se po zemi už převalovala nízká mlha, od řeky vanul mrazivý větřík a ve městských domech teď svítilo jen několik posledních oken.
„Ach!“ vydechla, „vylekal jsi mě.“
Položila si hlavu na jeho silnou hruď a zlaté vlasy ho zašimraly na nose, když se sklonil, aby ji políbil na temeno.
„Ten mizera!“ procedil skrze zuby. „Chtěl jsem mu zlámat každičkou kost v těle!“
„Téměř jsem si přála, abys to byl udělal,“ zavzlykala. „Měla jsem z něj tak hrozný pocit!“ Při vzpomínce na jeho chladné ruce se silnými prsty dotýkajícími se pod šaty jejího nahého těla se otřásla a žaludek se bolestivě stáhl.
„Aby ne,“ zavrčel, „když se k tobě choval, jako by… jako by…“ Vztekem k sobě pevně tiskl čelisti a při každém pokusu vyslovit ta slova ho znovu zaplavovaly vlny zlosti.
„Ale ne jen proto.“ Její zrak se zatoulal přes studnu směrem k lesu a horám za městem. „Byl z něj cítit chlad a… smrt.“
„Už je to v pořádku, už jsi u mě a já tě ochráním.“
„Kéž bychom už byli svoji.“ Zavrtěla hlavou, jako by si na jeho prsou hledala pohodlnější polohu, a usmála se. „Pak už se mě nikdo jiný jen tak nedotkne.“
„Brzy. Už brzy.“ Pohladil ji po vlasech, pak jí přejel konečky prstů po tváři až k bradě. Otočil ji proti sobě a políbil na třesoucí se rty. Postavila se na špičky, aby mu polibek vroucně opětovala. Tiskl si k sobě její štíhlé tělo, aby z něj cítil každý sval, každou křivku, aby ji chránil před nočním chladem, aby z ní měl každý malý kousíček jen pro sebe. Ruce se dotýkaly těla toho druhého a dech se zrychloval. Spolu s tím srdce bila silněji a silněji a při nádeších mezi toužebnými polibky zaznívaly vzrušené vzdechy.
„Mmm-,“ vzdychla, když se jeho dlaně začaly důrazněji přesouvat z nevinných boků k mnohem důvěrnějším místům. „Tady ne…“ Znovu ho rychle políbila, uchopila ho za silnou paži a odváděla ho k Antušovic seníku na kraji města. Tam se před dobou, která se už zdála být věčností, milovali poprvé, podruhé a pak ještě mnohokrát. Jejich vzájemné city nebyly pro lidi ve městě žádným tajemstvím, ale obecně přijímaný mrav jejich nemanželskou vášeň veřejně zakazoval.
Po obloze se líným tempem plížilo několik potrhaných šedých mraků, ale hvězdy byly jinak jasné a měsíc byl téměř celý.
Opřela se zády o prkennou stěnu, ruce mu obtočila kolem krku a vyzývavě se usmála. Seno nad nimi vonělo a ta vůně, už dlouho spjatá s jejich tajnou tělesnou láskou, jejich touhu zesílila téměř k nevydržení.
Všechny smysly se upínaly k tělu toho druhého. Chtěl ji líbat na krku – asi palec nad klíční kostí, na místě, o kterém dobře věděl, jakou moc nad její sebekontrolou má – na krku, aby pak pokračoval níže k jejímu výstřihu. Se škádlivou zlomyslností si přitáhla ramena k uším, aby mu záměr zmařila, ale tu se mu ruka přesunula od jejích ňader přes záda k šíji, kde prsty vjel do zlatých kadeří, sevřel je v pěsti a zatáhl tak, že prolomil její obranu a zaklonil jí hlavu, takže ji nechal zcela v jeho moci. Když se jeho rty dotkly jemné pokožky na útlém krku, ve vzdechu z jejího hrdla byl všechen chtíč a touha, které se v jejím těle od posledně hromadily.
Ze střechy seníku s poplašeným zakrákáním vylétl černý havran.

***
Těsně před tím, než ho rána do hlavy připravila o vědomí, na zlomek okamžiku zahlédl v její tváři zděšení, když si všimla blížícího se útoku. V lebce se mu rozzářily tucty tančících jisker, ještě si stihl uvědomit její křik a teplo úzkého čůrku krve stékajícího mu vzadu z temene po krku. Svět se s ním točil a pád k zemi trval jako skok do nejtemnějších hlubin pekelných.
S hrůzou pozorovala jak se mu podlomila kolena, jak jeho silná postava zmizela z výhledu a místo jejího milence tam před ní stáli dva muži. Ten se světlým knírem v ruce třímal velké poleno, které určitě patřilo na hromadu naštípaného dříví vyskládaného u vedlejší stodoly, a s pomstychtivým úšklebkem zíral na bezvládné kovářovo tělo a ještě do něj několikrát zuřivě kopl. Chtěla k němu přiskočit a chránit ho vlastním tělem, ale než to stihla udělat, silné prsty se obtočily kolem jejích zápěstí a přitiskly ji zpět na stěnu seníku. Teď si hleděla přímo z očí do očí s Dragobojem.
Přitiskl se na ni celým svým tělem a jeho obličej měla tak blízko, že zřetelně cítila jeho po pivu páchnoucí dech.
Ja ne privyk,“ jeho hlas zněl spíše jako hluboké vrčení divoké šelmy než jako lidská řeč, ale i když jeho jazyku nerozuměla, obsah cizích slov jí byl zřejmý, „čtobych  nedostal  to, čo ja chaču.“
Pokusila se mu vymanit, ale prudkým pohybem ji srazil zpět a s ďábelským úšklebkem se chtivě vrhl po obnažené kůži na krku – na stejná místa, kde ji předtím líbal kovář. Chtěla vykřiknout, volat o pomoc, ale jako by to věděl, přitiskl jí hrubou dlaň přes ústa a znovu se na ni zahleděl těma děsivýma očima. Jako by jí zmrazily krev v žilách.
„Krič, i ja togo ublyudka ubju!“ sykl Dragobojův druh a aby dodal svým slovům váhu, znovu do něj surově kopl. Bezmocně zavzlykala a bez možnosti odporu jen sledovala, jak se Dragobojovy ruce sunou po jejím těle, lačně se tisknou na její prsy, jazykem dychtivě chutná její kůži na krku, ale ona už při tom necítí to známé vzrušení. Jen obrovský odpor, nenávist a zoufalou bezmoc.
Druhý muž stále stál nad kovářem s polenem v ruce podél těla přesně v úrovni bezvládné hlavy s černými vlasy slepenými krví. Když zaslechl zvuk trhané látky, chtivě obrátil svůj zrak k Jarokrásce, aby se také potěšil pohledem na její nahotu. Její bílá pokožka ve světle hvězd a téměř plného měsíce jasně svítila v okolním šeru, mladá pevná prsa se otřásala těžkými vzlyky a oblá stehna se pevně tiskla k sobě v prázdné naději, že zakryjí a ochrání její klín. Dragobojův bezuzdný chtíč dosáhl svého vrcholu. Bezcitně násilně roztáhl Jarokrásce kolena od sebe a vtiskl se mezi ně. Jednu ruku na jejím ňadru a druhou se pokoušel rozepnout opasek. Jeho společník byl tou scénou zcela pohlcen.
Právě proto si nevšiml, jak sebou kovář u jeho nohou poprvé cuknul. Proč by se také o tu nicku měl starat? Takhle v bezvědomí tu vydrží určitě až do rána. To si ale mohl myslet jenom proto, že nevěděl, jak silnou lebku kovář má. Vědomí se vracelo pomaleji, než jej ztratil, ale jeho bystrá hlava se rychle rozpomněla na všechno, co se událo, a bylo mu jasné, že nesmí ztrácet ani vteřinu.
Otevřel oči a zahlédl široce rozkročené nohy v jezdeckých botách a kolem nich nahá lýtka. Otočil hlavu vzhůru, aby zahlédl celé postavy. Víc nepotřeboval. Hněv, ohromný vztek a nenávist proťali jeho mysl jako blesk a vyburcovali každý jeho sval k činnosti. Dragobojova poskoka tušil za svými zády a věděl, že jestli ho nezneškodní jako prvního, buď ho znovu pošle k zemi, nebo ho rovnou nadobro sprovodí ze světa, než se vůbec dostane k nějakému činu. Rychle se překulil a vymrštil se na nohy. Hlava se mu zatočila a před očima mu na moment zase jednou svět vybuchl v roji rudých jisker, ale i přes něj rozpoznal Iljův stín a odvážil se třeba i k nepřímému zásahu. Kovářova pěst, zvyklá celé dny svírat těžké kladivo a bušit s ním do železa, dopadla ze strany cizincovi na spánek a ten se s výkřikem sesul k zemi jen kousek od místa, kde ještě před okamžikem ležel kovář sám. Poleno zadunělo vedle něj.
Dragoboj, ještě stále zápasící se vzpírající se Jarokráskou a svou přezkou od opasku současně, se překvapeně ohlédl. Kovář neměl šanci. Hlavu měl jako střep, sám bojoval s tím, aby opět neupadl do mrákot a než se stačil otočit k druhému útočníku, Dragoboj nechal Jarokrásku být a mrštně jako jelen se jedním skokem dostal k němu a ranou, která by mohla lámat kameny odhodil vzdorujícího kováře o hodný kus stranou, kde se s výkřiky bolesti stočil do klubíčka a nebyl schopen znovu vstát.
Od nejbližších stavení se v oknech postupně začala rozsvěcovat světla, psi poplašně štěkali a přes cestu se k nim nesly první burcující výkřiky. Ještě ale měl čas. Ještě pořád mohl stihnout toho vzpurného burana rozšlápnout jako červa a i s dívkou zmizet v lese, než je lidé odhalí. Dlouhými kroky došel až ke kováři a došlápl zaprášenou podrážkou na jeho silný krk. Zrychlený dech se změnil v chropot, tvář mu zrudla, oči se vypoukly a zalily se krví. Dragoboj se ďábelsky smál. Těšil se, až ten bídák dosípá, popadne jeho dívku a odvleče ji někam pryč, kde –
Jeho reflexy byly rychlé, vycvičeny mnoha boji a nebezpečnými situacemi, ale proti takové ráně, na kterou se Jarokráska zmohla, se ani on nedokázal ubránit. Když viděla, že se jí její milý i přes své zranění snaží zachránit, její ochromující strach opadl, zvedla z večerním mrazíkem přešlé trávy poleno vedle sraženého zloducha a tichými skoky bosých nohou vyrazila k útoku. Síla, kterou ve svých hubených pažích vyčarovala, by srazila snad i vola, ale s Dragobojem jen trochu otřásla. Rychle chytil rovnováhu a překvapeně se na ni podíval. V jeho černých očích, tam kde by měly být zorničky, jako by zaplál modravý plamínek. Už se chtěl proti nahé dívce napřáhnout, když zpoza rohu nejbližšího domu vysvitla první lucerna. Několik lidí vyzbrojených sekyrami, vidlemi, kosami, nebo čímkoliv, co kde kdo našel, se vydalo za zvuky boje v domnění, že jde o lupiče.
Dragoboj zaklel.
Eto budeť ješo žalet!.“ Zabublalo mu hrdle. Na místě se otočil, fackou po tváři probral svého druha a obloukem směrem k řece a kolem hostince, tak aby se vyhnuli shluku lidí, se vydali ke stájím pro své koně.
Jarokráska klečela se slzami v očích u svého milého, nahé tělo zakryté jen několika cáry roztrhaných šatů se třáslo zimou, ale nevnímala to. Jediné, co ji zajímalo, bylo že mladík stále ještě dýchal. Těžce a sípavě, ale dýchal.

***
Té noci hostinský nic nenamítal, aby kovář zůstal až do rána v jeho domě. Cizáci už byli pryč a on dobře věděl, že jeho dům ve středu města obklopený všemi ostatními a přítomnost kováře, i když zraněného a zesláblého, je to nejlepší, co může pro bezpečí své dcery udělat. Věděl o jejich lásce a nic proti ní nenamítal. Žádal jen, aby kovář nejprve vydělal dostatek peněz pro zajištění jejich budoucnosti, než dá souhlas k svatbě. Toho dne oba mladí lidé zažili už dost, a proto ho ani nenapadlo pokoušet se je od sebe oddělovat. Přenechal jim svou manželskou postel, která bez nebožky ženy beztak byla už léta poloprázdná, a sám se uložil v jednom ze čtyř pokojů v patře.
O Dragobojovi a jeho společníkovi se první zprávy měšťané dozvěděli hned druhý den, když časně z rána dorazili první obchodníci sjíždějící se tam k dnešnímu velkonočnímu jarmarku. Zahlédli je, jak putovali po cestě podél lesa směrem na západ.
„Jen ať si táhne,“ zaklel Jirmář a v chladném ranním oparu si třel prokřehlé ruce, „za tím svým dračím přízrakem! Nestrpěl bych ho tu ani den. Měl jsem z něj hrozný pocit… U všech čertů, baby jedny! Nechte si ty klepy!“ utrhl se na hlouček starých žen v tmavých šátcích na hlavách. „Že vám není hanba takhle klepat!“
Právě díky takovýmto ženám se zpráva o tom, co se minulé věci událo u Antušovic seníku, po městě roznesla rychleji, než by to dokázal panský trubač. Jen to dořekl a rozehnal skupinku ženských jak houfek kuřat, zahlédl, jak z hostince vychází ruku v ruce kovář s Jarokráskou. Živý ruch na náměstíčku trochu utichl a všichni si oba milence zvídavě prohlíželi. Ale ani v jedné tváři jinak přísně shlížejících měšťanů se nezračil nesouhlas nad tím, jak veřejně se k sobě teď měli. Oči jim jen těkaly od kovářova silného krku s velkou fialovou modřinou k narůžovělým škrábancům v Jarokrásčině výstřihu, který se snažila zakrýt vlněným šálem.
„Dobrá práce, chlapče! Sám bych jim ty zadnice nenakopal líp!“ Přistoupil ke kováři Jirmář a přátelsky ho poplácal po zádech. „To se ví, na naše holky se sahat nesmí, žejo.“
„To ale platí i pro tebe, ty chlípníku,“ zazvonila svým smíchem Jarokráska a plácla ho přes ruku, když ji chtěl chytit z druhé strany kolem pasu. Kolem se rozesmálo několik dalších lidí a tím se napjaté ticho prolomilo a jarmark znovu propukl v čilý halas.
Město žilo štěbetavým životem, sluníčko rychle nabíralo opět na síle a zalévalo náměstí, které se s pokračujícím dnem stále více plnilo novými vozy a stánky, svými hřejivými paprsky, větřík od řeky nesl svěží vzduch, všude kolem zněl smích a venku před hostincem kdosi hrál veselou melodii na píšťalu. To vše a krása vystavovaného zboží, hrneček horké sladké medoviny a kus perníku zahnalo vzpomínky na včerejší noc obou mladých lidí do ústraní mysli a po zbytek dne se jen radovali s ostatními.
Den rychle utekl, slunce ulehlo do červánkových peřin a schovalo se za obzor a na jeho místo se pomalu vyšplhal kulatý měsíc. Mnoho obchodníků zůstávalo ve městě přes noc ve svých zaparkovaných vozech, aby se druhý den po mši vydali dál, a tak bylo v hostinci ještě dlouho živo, hrálo se, tancovalo a zpívalo a všichni byli usměvaví a šťastní. Hostinskému se ulevilo, když viděl, jak Jarokráska září, protáčí se v kole s mladým kovářem, červená sukně kolem ní jen víří, a nenutil ji do toho, aby mu pomáhala obsluhovat. Dnes to zvládne sám.
Přes všechen ten veselý rozruch si nikdo nemohl všimnout velkého stínu pátravě kroužícího po náměstí, nikdo nemohl přes hlasitou muziku a pištění mladých děvčat slyšet šelest blanitých křídel klouzajících ve velkých a stále rychlejších spirálách vzduchem níž a níž.


***
„Vždyť jsem vám to říkal!“ snažil se překřičet ruch kolem Jirmář, „jakejpak hrdina! Obyčejnej bídák to byl! Já vám povídám, vědět, co se chystal tady naší Jarokrásce udělat, vynes' bych ho odtud v zubech a ještě bych mu jich pěkných pár vrazil na cestu!“
„Ty už zase moc piješ, kamaráde,“ kývnul k vyprázdněnému džbánku jeho společník. „Já naopak slyšel, že jsi byl mezi prvníma, co včera stáhli vocas mezi nohy a hleděli se co nejdříve schovat doma pod duchnou. V tvém případě spíš pod ženou. Za tu by se schovala celá hora!“ Ostatní muži, kteří s pivem v rukou seděli okolo a s pobavením naslouchali Jirmářově chvástání, se hromově zasmáli.
„Ty hlupáku pitomá, co to blábolíš?“ bránil se vzdorovitě Jirmář a zlobně udeřil pěstí do stolu. „Já musel… já měl… abyste věděli, v tu chvíli jsem-“
Celým stavením otřásla dunivá rána, jako by jim na hlavu padalo celé nebe, vše se zatřáslo, džbánky, sklenice, talíře a opilí přes míru popadali na zem a zvenku se ozval řev zařezávající se do morku kostí jako rezavé zuby pily. Jarokráska se pevně chytila svého milence a strachy se roztřásla v jeho náruči. Lidé se nahrnuli k oknům, aby se podívali, co se děje. Pak se ozval zvuk praskajících trámů a pálených tašek sunoucích se ze střechy.
„Dobrý Bože, ochraňuj nás!“ zakvílel Jirmář a roztřeseným prstem ukázal někam ven do tmy.
„Co? Co se děje? Co vidíš?“ Někdo s ním zalomcoval a snažil se pohledem ven zjistit víc. Teprve až když tázaný vykoktal to jedno slovo, uvědomil si, na co ukazoval. Dlouhý stín hostince kontrastující s měsícem osvícenými světlými dlaždicemi náměstíčka odhalil jako dva býci velikou okřídlenou postavu štípající střechu na třísky a deroucí se dovnitř.
„D-drak!“
V nastalé panice a křiku byl Jirmář první, kdo se prodral ke dveřím a vyrazil s vyděšeným nepříčetným řevem ven. Lomoz ze střechy zesílil a mohutné dračí tělo seskočilo s napůl rozevřenými jakoby netopýřími křídly na dlažbu. Kámen se rozlámal, okna okolních domů se vysypala z rámů, lidé teď uvěznění v hostinci poplašeně ucouvli ode dveří a oken na opačný konec místnosti. Nebohý Jirmář při dopadu obrovských tlap přímo před něj upadl a bezmocně s šíleným strachem zkřiveným obličejem hleděl na pomalu se blížící šupinatou hlavu v barvách suchého listí. Silné svalnaté tělo stálo na čtyřech nohou s třemi drápy jako srpy, dlouhý šlachovitý krk se kroutil jako had a pomalu se skládajícími kožnatými křidly prosvítalo světlo luceren. Černé oči si ho chladně měřily, špičatý ocas sebou mrskal ze strany na stranu, v hrdle tomu zle zaklokotalo a závan dračího dechu páchl jako tlející maso. Čelisti vystřelily kupředu, ostré jehlicovité zuby cvakly, lidé uvnitř zděšeně zaječeli a odvrátili pohled do toho, co po jejich příteli zůstalo v kaluži krve ležet před hostincem.
„Pojďte, pojďte!“ Hostinský chytil kováře i Jarokrásku za ruce a táhl je za sebou do kuchyně. „Schováme se do sklípku.“
„A co ostatní-“ pokusila se zeptat Jarokráska a zesílila stisk na kovářově předloktí, ale ve stejný okamžik dračí hlava vyrazila dveře a na dlouhém krku zaútočila na vřískající hosty zmateně a beznadějně pobíhající po místnosti.
A pak si jí drak všiml.
Jeho oči se do ní zabodly jako dva ledové hroty. Kovář se před ni postavil, nevěděl, co si počít proti drakovi, ale i tak svou lásku hodlal bránit vlastním tělem. Do mysli se mu jak ostrý střep zařízla cizí myšlenka. Byl to sled obrazů z drakovy duše. Viděl, co se ta bestie chystá udělat a žaludek se mu zkroutil bolestí a chtělo se mu zvracet.
Čelisti se k nim natáhly, ale stáli už moc daleko a drak nedosáhl, takže se musel pokusit pobořit stěnu a dostat alespoň část svého silného těla dovnitř. Po ruce nebylo nic, čím by se dalo bránit nebo zaútočit, zoufale ustoupili dál do kuchyně a hostinský se rychle pokoušel otevřít těžký poklop, pod kterým vedly krátké kamenné schody do mělkého sklípku. Jarokráska zůstávala čelem přitisknutá ke kovářovým zádům. Chtěl se pokusit draka alespoň trochu zdržet, jen aby poskytl těm dvěma víc času se schovat. Uchopil těžký sud piva, svalnatýma rukama ho s řevem zvedl nad hlavu a mrštil jím neuvěřitelnou silou přímo na drakovu lebku. Sud se při dopadu roztříštil, ale měl dost energie k tomu, aby smetl drakovy dotírající čelisti k zemi. Znovu cvakly naprázdno, podlaha zaduněla a drakův výraz se na moment zdál překvapený. V další vteřině se mu ale v očích zaleskla nová nenávist a vztek. S odhodlaným zuřivým škubnutím celým ještěřím tělem probořil hlavní stěnu a dostal se dovnitř. Kovář bezmocně ucouvl.
Dříve, než ho mohly dračí zuby překousnout v půli, stejně jako to udělaly s nešťastným Jirmářem, zapraskalo nad ním trámoví, ve vzduchu zaprášilo odrolené vápno a drakovu hlavu i s kovářem zasypala hromada kamenného zdiva a trámů.

***
Hlas se jí v bolestném pláči zlomil do hýkotu, když sledovala, jak jeho postava mizí pod sutinami. Nechtěla věřit tomu, že je mrtvý, a vrhla se do prachu odhazovat kusy dřeva a cihel. Lidé lezli okny ven a prchali všemi směry, jen aby se dostali co nejdále od znehybnělého draka. Pod kupou propadlého stropu se začalo něco hýbat. Drakův krk se zazmítal a zpod kamení pomalu, velmi pomalu, jako by tím chtěl dát jasně najevo, jak moc je teď rozzuřený, vysunul hlavu. Tmavé oči mu zaplály, když před sebou spatřil klečící dívku.
„Jarokrásko, ne!“ křikl její otec a chtěl k ní přispěchat a stáhnout ji zpět, ale rychlý výmluvný pohyb šupinatého krku a výstražné zavrčení, které ještě více rozvířilo snášející se vápenný prach, ho zarazili. Jarokráska zlomeně zůstávala nehybná s rukama položenýma na sutinách a odevzdaně hleděla na drakovy zuby. Přiblížil se svým čenichem těsně až k ní a širokými nozdrami nasál její ženský pach. Skoro by přísahala, že se usmál. Zavřela oči a čekala, až přijde smrt. Za sebou slyšela plačícího otce modlícího se k Bohu a z okolí k ní doléhaly poděšené výkřiky prchajících obyvatel. Místo zubů zatínajících se jí do těla ucítila, jak se kolem ní svírají tři silné šupinaté prsty s drápy. Dost pevně na to, aby se z nich nedokázala vymanit, ale současně s určitou jemností, která napovídala, že jí drak nechce zranit.
Zvíře ji vytáhlo z pobořeného domu tisknouc si ji ke studené hrudi dál do středu náměstíčka, roztáhlo velká křídla a jediným skokem se vzneslo do vzduchu. Prudkým máváním křídel drak i s bezmocnou dívkou v drápech nebral výšku a brzy zmizel za hranicí lesa.

***
 „Probuď se, vstávej! Kluku, tys měl teda štěstí!“
Kovář otevřel oči. Celé tělo ho bolelo pro spoustu odřenin a krví podlitých naraženin, ale jen co se vzpamatoval, poznal, že nemá nic zlomeného.
„Jarokráska! Kde je?“ Chytil za límec pobledlého hostinského a pokoušel se z něj tu informaci vytřást. „Je živá, je v pořádku?“
„Pusť mě, ty pitomče!“ Vytrhl se mu ze sevření a zlostně se po něm podíval. „Nevím, jestli je živá. Ta obluda ji odnesla pryč!“
„Odnesla ji pryč?“ zeptal se překvapeně a rychle se vztyčil z postele, kam ho odnesli hned potom, co ho vyhrabali a zjistili, že jako zázrakem přežil.
„Do svýho hnízda určitě. Ale jen Bůh ví, co s ní udělá. Hodně pověstí o dracích mluví vo tom, že unášej mladý holky, ale už se neví, co se s nima stane, protože je vždycky nějakej vodvážnej hrdina zachrání a draka zabije.“ Z kouta promluvil starý ovčák. Na tváři měl zaschlý krvavý šrám, jak při útěku z rozpadajícího se domu upadl na ostrý kus kamene. „Už jsme poslali pro pomoc, ale vojáci sem nedorazej dřív jak pozejtří.“
„Kam ten drak letěl?“ dožadoval se kovář horlivě a přešlapoval po pokoji.
„K lesu. Asi k rokli u bývalé Zlodějské věže, řek bych.“
„Dobře.“ Otočil se a chtěl vyjít ze dveří.
„Jdeš pro ni sám? Proti drakovi? Ani zbraň nemáš, ty janku!“ Zastavil ho ovčák.
„A co mám podle tebe dělat? Sedět tu a čekat, až přijde vojsko, aby z ní už našli jen kosti?“
„Ne,“ zabručel potichu. „Vím, že se ti to nebude líbit, ale podle mě bys měl zkusit dohnat toho prevíta Dragoboje.“
„To nemyslíš vážně!“
„Poslouchej mě.“ Uchopil ho za ramena a trochu s ním zacloumal. „Má koně, který potřebujou okovat, nebude ještě tak daleko. Určitě bude blíž než jsou naši vojáci. Obchodníci ho přece viděli, že jel stejným směrem, kam zmizel ten drak! Ať si je to mizera jakej chce, je to tady široko daleko jedinej člověk, kterej má aspoň nějakou šanci, že toho zplozence pekel zabije dřív, než to Jarokrásku bude stát život! A on po něm ještě k tomu jde!“
Kovář tu myšlenku chvíli s odporem převaloval v mysli a pak ztěžka přikývl.
„Máš pravdu.“ Odstrčil ho stranou a vyšel ze dveří. „Řekněte Dorůžkovic, že jsem si půjčil jejich koně.“

***
První ranní paprsky kováře zastihly na udusané cestě v plném trysku na statném valachovi. Za opaskem se mu houpala zavěšená dlouhá sekera na štípání dříví, kterou vzal ze špalku u Dorůžkovic stáje. Nevěděl, jak by měl ty dva ničemy hledat, a tak to vše svěřil náhodě. Hnal se po cestě, po které oné noci odjížděli, a plánoval, že až se dostane na úroveň bývalé Zlodějské věže, odbočí přímo k ní, ať už je najde nebo ne.
Sledovat více jak den staré stopy by nemělo smysl, i kdyby nebyly už dávno překryté spoustou dalších od vozů a koní obchodníků, kteří přijeli minulého rána a ještě ten večer po dračím náletu kvapně nevzali do zaječích. Pak, když už se vší naděje vzdával a chystal se odbočit z cesty do lesa ke skalám, si všiml dvou řad koňských stop v měkké půdě na kraji cesty. Valach nebyl zvíře zvyklé na dlouhé rychlé jízdy. Celý život jen tahal dřevo z lesa, a tak už celý zpěněný zpomalil do klusu. Nebýt toho, stopy by určitě přejeli bez povšimnutí. Co jen síly koni stačily, hnaly se podél nich a brzy vjeli do jehličnatého lesa, kde musel sesednout a namáhavě je hledat v kypré lesní půdě. Za chvíli už stopy spíš jen hádal, tak raději znovu nasedl a vyrazil přímo kupředu podél návrší, až se dostal na místo, kde stromy od sebe byly dál a tvořily tak malý plácek uprostřed jinak hustého lesa.
„Stoj! Kto tam?“ křikl směrem k němu dobře známý Iljův hlas. Skrze jehličí zahlédl, jak na něj míří lukem.
„Nestřílej! Jdu si jen promluvit!“
„Sojti s koňa a daj ruki nad glavu!“
Kovář udělal, co říkal a s valachovou uzdou v ruce pomalu vstoupil do světla plácku.
„Eto ty?“ Zasmál se překvapeně cizinec.
„Jdu si jen promluvit,“ zopakoval. „Včera v noci město napadl drak. Myslel jsem, že by tvůj pán rád věděl, kde ho hledat.“
„A počemu zrovna ty prinosiš tu novinu?“ nepřestával se smát.
„Chci toho draka zabít.“
„Oprávdu?“ Ten smích se kováři nelíbil ještě víc, než to, že mu hrot šípu stále mířil na prsa.
„Kde je Dragoboj?“
„Moj pan Dragoboj,“ uchechtl se, „toho vaša drakona davno našel.“
„Zabil ho?“
„Ja tak nedumaju.“ Změna v jeho výrazu, z posměšného úšklebku v surový vážný pohled, byla tak rychlá, že v kovářově hlavě spolu s nejasným pocitem, který v něm rostl od okamžiku, kdy se mu do mysli zabodl ledový osten dračích představ, zapůsobila jako poplašný zvon. Rychle uskočil stranou a vypálený šíp ho jen o vlásek minul. Dorůžkovic hřebec takové štěstí neměl a s vyděšeným řičením utekl do lesa.
„Ty suka!“ Zbrojnoš zahodil luk a vytasil meč. Kovář se přetočil na záda a uviděl, že se k němu blíží příliš rychle na to, aby stihl vytáhnout zpoza opasku topůrko sekyry. Nabral do dlaně hrst jehličí a lesní půdy a když už se jeho protivník napřahoval k útoku, vhodil mu je do obličeje. Ten zařval zlostí a zatímco se kovář odkutálel stranou a rychle vytahoval dlouhé topůrko zpoza opasku, marně si snažil vytřít špínu z oslepených očí rukou v silné kožené rukavici. Jen v pohádkách rytířské souboje vypadají tak, že si oba hrdinové vyměňují útoky, meče se od sebe odráží celé minuty, až nakonec po dlouhém boji jeden prorazí obranu toho druhého a teprve až ho nechá říci svá poslední slova plná doznání svých podlých činů, zasadí mu poslední ránu. Ve skutečnosti střety na život a na smrt trvají jen pár okamžiků. A poslední mžiknutí Iljova oka proběhlo těsně před tím, než železo sekyry vedené zvířecky silnými kovářskými pažemi proťalo jeho helmici stejně snadno, jako bylo zvyklé štípat polena.
„No dobře,“ šeptal si zadýchaně pro sebe a vzal si od mrtvého jeho meč, „takže jsme na to asi přeci jen sami. A musíme si pospíšit.“
Vyhoupl se na jednoho z jejich koní a tak rychle, jak to jen lesní porost dovoloval, vyrazil k Zlodějské věži. Les houstnul čím dál tím víc a přes jeho větvoví dolů pronikalo jen málo světla. Vše bylo nezvykle tiché, nikde se neozval ani jediný pták, nevál žádný vítr, který by šuměl v jehličí, nikde neproběhlo žádné zvíře. Jediný zvuk byly opatrné kroky koně pod ním.
Zlodějskou věž viděl takhle zblízka prvně v životě. Už z ní zbývaly jen jižní a západní stěny, dost vysoké na to, aby se ze svého návrší tyčily i nad ty nejvyšší stromy kolem nich. V prázdných oknech na vršku zpozoroval velké ptačí hnízdo. Bylo prázdné, ale zazdálo se mu, jako by v něm zahlédl černé pero. Pomalu projížděl kolem a přemýšlel, kam dál. Nikde nebyl ani náznak toho, že by tu někde mohl mít drak svoji sluj.
Náhle tíživé ticho rozkřáplo havraní zakrákání. Instinktivně se ohlédl směrem, odkud přišlo a zahlédl černého ptáka, jak přešlapuje na větvi stromu kousek od něj. Když si opeřenec všiml, že se na něj kovář dívá, znovu důrazně zakrákal a přelétl ke vzdálenějšímu stromu. Znovu si přešlápl a natočil na něj své černé oko. Další zakrákání.
„No to snad… ten havran chce, abych jel za ním! Co je tohle za čertovinu?“ Pobídl koně a pozoroval, jak pták před ním přelétá z jednoho stromu na druhý. Až na jeho krákání bylo v temném lese stále mrtvé ticho. Zvuk dusotu kopyt se změnil. Dosud měkká lesní půda ztvrdla, z vrstvy spadaného jehličí, mechu, písku a hlíny začaly vystupovat kameny, ačkoli skály se tyčily jiným směrem, než směřoval.
Pak havran znovu hlasitě zakrákal a vznesl se vysoko nad špičky stromů. Kůň sám zastavil na křovinatém okraji příkré strže a odmítal pokračovat dál. Svezl se ze sedla, potěžkal meč v ruce a pohlédl vzhůru k zastíněnému nebi, kde zmizel jeho létající průvodce.
„Děkuji ti, příteli.“
Po Dragobojovi nebyla nikde ani stopa a čekat, jestli se přeci jen neobjeví, nehodlal. Opatrně slézal dolů a snažil se při tom nedělat žádný hluk. Nechtěl přeci draka na svůj příchod upozornit a připravit se tak o výhodu překvapení.
Na dně rokle nebylo nic než nízké trnité křoví, které mu rozdíralo šaty. Rozhlédl se kolem do kola a pak si všiml mihotavého stínu za jednou menší skálou trčící šikmo ze země. Potichu se k ní přiblížil a přikrčen vyhlédl za ni. Byl tam široký otvor do jeskyně, ve kterém plápolal malý ohýnek a za ním…
„Ne! Néé!“ vykřikla Jarokráska.

***
Když se probrala, první, co ucítila, byl chlad tvrdého kamene pod ní a vůně hořícího smrkového dřeva linoucí se jeskyní. Odhrnula si z očí rozcuchané vlasy, aby viděla, a vyjekla leknutím. Dívala se přímo na zubatou čelist šupinatého netvora. Zdálo se, že spal po namáhavém letu a při jejím vykřiknutí sebou jen maličko škubnul a nozdry unaveně vyfoukly proud páchnoucího vzduchu. Pomalu se zvedla na nohy a nespouštěla z něj při tom oči. Lehce našlapovala směrem z jeskyně a když už byla v půlce, odvážila se k němu otočit zády a mírně zrychlit krok.
Někde daleko zakrákal havran.
Drak sebou cuknul a ještě než docela otevřel oči, vyrazil vpřed a zastoupil zděšené dívce cestu. S hlubokým hrdelním vrčením a vyceněnými zuby ji donutil couvnout zpět do jeskyně. Vzteky mu v šupinaté hrudi bručel těžký hluboký dech, zlobně přimhouřené oči se jí propalovaly do hlavy a ona nepřestávala couvat, dokud zády nenarazila do skály. Drak udělal ještě dva další kroky a s nozdrami se zastavil jen na pár palců od její tváře. Zhluboka nasál vzduch do plic a jakoby s uchechtnutím ho zase rychle vypustil ven. Skrze špičaté zuby vystřelil hadí jazyk a olízl její krk. Byl drsný a slizký zároveň a neuvěřitelně studil. Po celém těle jí naskočila husí kůže a těžko říci, jestli se více třásla zimou, odporem nebo strachem. Jazyk ji nepřestával drásat a sestoupil níže k jejím ňadrům, která si rychle zakryla rukama. Drakova hlava popuzeně ucukla dozadu, pak jakoby chvíli nad něčím přemýšlel a odstoupil na druhou stranu ohně. Ve zvláštní hře stínů a světla proplétajících se do sebe se dívce celý drakův obraz pokřivil a trhaně se začal měnit. Krk se zkrátil, tlapy se ztenčily, drápy se zasunuly, dlouhý ocas úplně zmizel stejně jako složená křídla, čenich se zhroutil do lebky a pak náhle do světla plamenů vstoupil zcela jiný tvor. Byl nahý, svalnatý a nebylo možné říci, jestli byl pokrytý kůži nebo šupinami. Sebejistým krokem kráčel zpět k otřesené dívce. O tom, co právě viděla, nikdy neslyšela mluvit ani ty nejbláznivější vypravěče. Otřeseně přejela pohledem od chodidel s měděnými ostrými nehty, přes silná lýtka, stehna a velké mužství k široké hrudi a ramenům a když se mu podívala do tváře, zatočila se jí hlava.
Ten bledý kostěný obličej s nepřirozeně černýma očima! Přeci není možné, aby to byl on!

Dragobojova legenda pravila, že již byl v matčině lůně, když slavný Ivan zabil dračího Starého, a že jeho nenarozený život vstřebal něco z pradávné dračí duše. Tak se to o Dragobojovi vypráví, protože snad jen on a jeho matka znali skutečnou pravdu. Není výmysl, že v době, kdy Ivan uťal svým kouzelným mečem poslednímu ze starých draků hlavu, již byla Ivanova žena těhotná. Nikdo se ale nikdy nedozvěděl, že Dragoboje ve skutečnosti zplodil sám Starý v době, kdy u sebe Ivanovu ženu držel v zajetí.

Dragoboj k ní rychle přiskočil a zachytil ji dříve, než se svezla v mrákotách k zemi.
Dobroje jitro, krasotko,“ zavrčel cizí řečí. „my dlogo neviděli. Ty skučala po mne?“ Pevně ji chytil za ramena a postavil zpátky na nohy. Tak jako prve se na ni celý přitiskl, chytil ji pod krkem a téměř s mileneckou něžností v hlase jí pošeptal do ucha: „Ja hovoril, čto ja chaču, togo ja všegda dostánu,!
Hrubě ji uchopil za vlasy a druhou rukou s dlouhými, skoro drápovitými nehty jí roztrhl šaty, až jí malá bělostná prsa vyklouzla ven. Trhnutím jí shodil na zem.
„Ne! Néé!“

***
Nebylo nad čím přemýšlet. Uzavřená jeskyně jen s jedním východem nenabízela žádnou jinou možnost útoku a nemohl jen tak postávat za skálou a pozorovat, jak se ten pekelný běs zmocňuje jeho Jarokrásky. Vyrazil ze svého úkrytu vpřed, mečem se přes rameno napřáhl, pár skoky téměř prolétl kolem ohniště a s hromovým řevem tnul cizáckou čepelí do nic netušícího Dragoboje.
Kovář čekal cokoli. Že si ho pekelník všimne dřív, než se k němu vůbec dostane, že se jeho ráně uhne, že se promění zpět v draka a oba i s Jarokráskou na místě sežere, ale to, že se železný meč hnaný kovářovou nadlidskou silou o jeho kůži roztříští a nezanechá na ní ani škrábnutí, mu vzalo téměř všechnu kuráž a rozvahu. Bezradně se podíval na nepoužitelný jílec ve svých rukou. Dragoboj, který se ještě pořád klonil nad polonahou dívkou, se narovnal a překvapeně pohlédl na kováře.
Ty ješče živy? Chorošo! Tak možeš uvídeť, kak tvoja ljubovnica zpozná pravego muža!“
Nepřirozeně rychle vyrazil rukou zatnutou v pěst proti kováři a než se ten vůbec zmohl na nějakou obranu, rána do hlavy ho poslala na druhý konec jeskyně, kde ještě narazil do skály a skácel se v krvi a s vyraženým dechem na zem. Dragoboj se od něj opovržlivě odvrátil a přiklekl zpět k Jarokrásce, aby ji zbavil zbytku šatů, a s vírou, že kovář už nevstane a jen může bezmocně přihlížet, jak se zmocňuje jejího těla, mu nevěnoval žádnou další pozornost.
Zoufalý vztek a touha ochránit jedinou milovanou osobu v jeho životě v kováři vyburcovala netušené síly. Ztěžka se rukama nadzvedl, podsunul pod sebe nohy a vrávoravě vstal. Rozmazaný obraz před jeho očima zaslepenýma krví ztékající mu přes čelo dával znát, že to ještě může stihnout. Jarokráska bojovala jako vlčice zahnaná do kouta, ale proti démonické Dragobojově síle byla bezmocná. Nejistým krokem se snažil co nejrychleji dostat ke zmítajícímu se klubku těl.
„Chrání tě tvá proklatá dračí kůže, ty ďáble, ale ať se do skonání světa smažím v plamenech pekelných a dělám Belzebubovi děvku, jestli taky nemusíš dýchat!“ Zezadu obtočil své mocné paže kolem Dragobojova krku a do svého stisku vložil všechnu kovářskou sílu vydobytou za celá ta léta bití těžkými kladivy do želez. Teď byla Dragobojovi všechna jeho kouzelná moc a neproniknutelná kůže k ničemu. Nedokázal na kováře visícího celou svou vahou na jeho zádech s nohama obtočenýma kolem jeho pasu dosáhnout, ani ho setřást. Ostrými drápovitým nehty mu drásal ruce a ramena, ale ty ani na okamžik nepolevily. Chrčel, chroptěl, lapal po dechu, jeho světlá pokožka na tváři zprůhledněla a v očích vzplály modré plameny. Pak se pokusil o přeměnu zpět v draka, ale úplně se mu nepodařila. Dračí část duše sídlící v černých očích se přes rdoušené hrdlo nedostala celá do zbytku těla, a tak jen naprázdno klapal čelistmi dračí hlavy na téměř lidském těle se zdeformovanými nedoproměněnými končetinami. Kolena krátkých šupinatých pařátů se podlomila, nepřirozeně pokřivené ruce bezradně zašmátraly ve špíně, z dračí tlamy ještě vyšel poslední dlouhý klokotavý výdech a Dragomir se už nepohnul. Kovář na jeho nehybném těle zůstal ležet, rychlý mělký dech mu slábnul, cítil, že všechny zbytky životní síly vložil do tohoto zoufalého útoku a už mu nezbývají žádné další na cestu domů. Mysl mu bloudila po okolí a pak ucítil lechtající zlaté kadeře na své tváři. Zamrkal a podíval se do Jarokrásčiny uplakané tváře. Otevírala ústa, něco na něj volala, ale neslyšel ji.
„Albrechte! Albrechte! Ne! To nesmíš, Albrechte!“ Hladila ho po tváři, utírala z ní řinoucí se krev, rozhlížela se kolem po čemkoli, co by mohlo pomoci, ale jen cítila, jak se jí stále víc a víc vzdaluje.
„Neopouštěj mě, ty hlupáku hloupá! Nemůžu zůstat bez tebe!“
Ještě ucítil její vlahé od slz slané rty, jak ho políbila, a v tom nejprostším projevu čisté lásky se jeho duše rozplynula s bolestí, že svou milovanou nechává na světě samotnou. Duše stoupala vzhůru, proplula skalní stěnou a křovisky, podél vysokých smrků a zastavila se vedle malého černého tělíčka přešlapujícího na jedné větvi.

Lesem se rozneslo dvojí havraní zakrákání.