Maják | The Lighthouse | 灯台

Po více jak půl roce jsem se vrátil k povídce, o které jsem si nemyslel, že bych ji ještě někdy dopsal, ačkoli tehdy jsem do ní chtěl vtisknout všechno, co ve mně tou dobou hnisalo. Ale jsou už v životě lidském takové dny, kdy cítíte, že je potřeba udělat za minulostí symbolickou tečku. A takové pomyslné tečky ne za větou, ale za pěknými pár odstavci, bych nebyl schopný, kdybych tohle zářijové stýskání nechal nedokončené.

Tak tedy... TEČKA

Ten maják tam stál už předtím, než se narodil. Na nízké ostré skále vystupující z tmavého písku na pobřeží se napínal k nízkým mrakům hnaným slaným větrem z moře a zaléval chladné vlny svým nazlátlým světlem. Tam, kam dopadalo, se divoký živel už nezdál tak studeně bezedný. Vždy v té barvě nalézal jakousi útěchu. Rád velkému reflektoru nastavoval ruce a pozoroval, jak zlato obtéká jeho prsty, dlaně, zápěstí… V poslední době se mu ale zdálo, že světlo slábne. Ztrácelo svou moc. Bylo chladné, slabé, bez života, bez duše. Reflektor často zablikal a na chvíli zhasl úplně.

Opět stál u rozbitého okna na vrcholu věže se světlometem za zády a nechal si dovnitř vanoucím větrem cuchat vlasy. Se zavřenýma očima nasával vůni moře a mokrého písku na pobřeží pod ním, prachu usazeného na silných trámech pod kulatou špičatou střechou, jejich starého dřeva, vlhké omítky a holubů schovávajících se zde před blížící se bouří. Daleko na tmavnoucím obzoru prořízl oblohu klikatý blesk. Zazářil tak silně, že na ten krátký okamžik se tma zavřených víček změnila v rudý závoj. Zamrkal a s pomalým vydechnutím se zadíval na oblohu. Bylo těžké rozeznat, kde končí vodou nasáklými mraky se dmoucí nebesa a kde už začíná mořská hladina vzdouvající se pod bičováním stále silnějšího větru.

Ten pohled jako by přesně odrážel stav jeho mysli. Dmoucí a bouřící se prázdno. Nemohl nalézt jedinou myšlenku, která by mu dala pocit, že je naživu. Topil se v tom neurčitém přelomu dvou nicot a dech měl mělký. Světlo reflektoru za ním, které ho doteď hřálo do zad, zesláblo. Opakovaně se to stávalo už dlouhou dobu, ale nikdo ještě nepřišel, aby závadu opravil. Možná že celý tenhle maják je už dávno zapomenutý a není vůbec potřeba. Proto jen trouchniví a rozpadá se. Tak jako on sám. On, jediný, kdo na tom místě ještě pobýval. Ani nevěděl přesně proč. Cítil se zde jako na místě, které mu rozumí. Tiše přijímá jeho přítomnost, nasává do sebe jeho existenci a pak ji promítá svým světlem do moře. To ji mělní a drtí příboji a vlnobitím, aby ji nakonec polklo do svých černých hlubin.

Seděla, obklopená špinavou mořskou pěnou, bílá mokrá kůže na sebe lepila černá zrnka písku, prsa se třásla pod silnými vzlyky. Zrak upírala přímo pod sebe – na hranici, kam až dosahovalo ostří vln. A ta mez se s každým dalším přívalem pěnící vody prodlužovala. Příští vlna dívku surově uhodila do obličeje. Trochu se zakymácela, trhaně se zhluboka nadechla, vjela si štíhlýma rukama do promáčených zlatých vlasů a v bolestné křeči zmocňující se celého nahého těla ze sebe vydala vstříc další stěně ledové vody táhlý zoufalý výkřik ohromné bolesti, neštěstí a beznaděje.

Zíral na ten výjev a nebyl schopen se nadechnout. Dusil se. Bolelo to. Bouře v jeho hlavě nyní metala blesky a hromy burcovala jeho já k životu. Silou vůle prudce nasál do plic mrazivý vzduch. Srdce bilo rychle a jeho divoké údery uvnitř hrudi ho nutily k činu.

Byl příliv. Voda se zvedala. Bouře dodala vlnám dravou sílu ničit a zabíjet. Síla mokré masy ji vynesla z písku a nedovolila jí dál sedět. Nebránila se. Zavřela oči, nechala se mlít proudem, vydechla a odevzdaně nechala své tělo, aby instinktivně lapalo po vzduchu a nasálo tak do plic slanou mokrou černotu.

Tma se kolem ní šířila jako inkoust sáknoucí se do papíru. Bolest. Ticho. Klid. Zmar. Uspokojení. Bolest. Konec. Bolest.

Jak skořepinu z vosku rozbily ledové stíny kolem ní dvě ruce. Pevně se sevřely kolem bělostného pasu a ňader svítících v okolní temnotě a začaly ji táhnout nahoru. Nahoru.

Když se jeho hlava znovu dostala nad vzdouvající se hladinu, lapal po dechu. Cesta do hlubiny ho vyčerpala, její tělo tížilo a stahovalo ho zpátky. Její zmáčené světlé vlasy se mu přitiskly k obličeji a téměř nic neviděl. Nezdržoval se svlékáním šatů a ty ho, teď nasáklé mrazivou vodou, omezovaly v pohybu. Musel se rychle dostat na břeh. Musel ji přinutit dýchat.

První vjem byl veliký chlad a současně prudké horko opírající se jí zleva do nahé pokožky. Pak bezvědomím probleskla vůně starého dřeva, prachu a nějaké tušeně známé vlhké teplé neznámo. Brzy se prázdnotou prodralo i bušení velikých kapek do skla a hvízdání větru v rozbitých okenních rámech.

Začala si uvědomovat sebe samu. Ležela teď na levém boku a skrze zavřená víčka cítila jasnou záři. Byla mrtvá? To by nic necítila. A jí byla taková zima! Pokusila se zvednout ruku a zastínit si tvář, aby mohla bezpečně otevřít oči čelící tomu neznámému zdroji silného světla, ale byla příliš zesláblá. Dlaň ochable sklouzla po prsou na zaprášená prkna. Zasténala.

Kroky se přibližovaly pomalu. Podlaha tichounce skřípala. Zvuk dal znát, že chodidla musí být bosá. Žádné tvrdé dupání obuvi. Měkké šlápoty s každou vteřinou blíž a blíž dívčiných zad. Stále ještě měla pevně sevřená víčka. Věděla, že kdyby je teď otevřela, to světlo, ať je to cokoli, by ji oslepilo. Někdo se nad ní zastavil.

„Přišla jsi z moře?“

„Co?“

„Vypadala jsi, jako by ses… Jsi….“

„Hlupáčku.“ Krátce se podívala umazaným oknem ven na pobřeží a přitáhla si ruce blíž k tělu. „Díky,“ řekla.

„Nemohl jsem tě nechat to udělat.“

Otočila hlavu k němu a s krátkým smutným úsměvem špitla: „Myslím za ten svetr.“ Zatahala za látku. „Musí ti být zima.“

„To je v pohodě. Je mi fajn.“ Zkřížil ruce na hrudi a zatnul zuby, aby nebylo slyšet, jak drkotají.

Vstala. Svetr na jejím drobném těle vypadal jako obrovská neforemná zmuchlaná plachta. I tak dlouhé rukávy se po namočení v moři vytáhly a sahaly jí kousek nad kolena. Dolní lem končil v půli lýtek. Bosá došla malými krůčky k jeho nahé postavě ve stínu. Chytila ho za ruku a rozhodně ho táhla k sobě. Prsty ještě stále měla ledové, ale její dlaň ho na prokřehlé kůži hřála jako uhlík.

„Pojď sem.“ Pozpátku, aniž by se mu přestala dívat do očí, ho odvedla dál do světla hřejícího reflektoru. Byl také nahý. Mokré boty a kalhoty se ještě sušily přehozené přes rozpálený plechový povrch majákového světlometu. Prudká změna teploty mu i přes veškeré úsilí roztřásla celé tělo. Vyhrnula si svetr až k bradě a jemu se zazdálo, že světlo majáku v tu chvíli zazářilo novou silou, jen aby se do její nahoty mohlo opřít o to víc. Aniž by se ze svého vytáhlého ošacení úplně vysvlékla, uvěznila chlapce v kousavé vlně spolu s ní. Stáli teď tak blízko, že se jejich těla dotýkala. Cítil na své hrudi přitisknutá malá prsa a zimou ztvrdlé bradavky. Tlukot jejího srdce a její dech rychle měnily rytmus. Byl jak omámený. Zíral do jejích očí a snažil se v silné záři rozeznat jejich nejasnou barvu. Hlavou mu vířilo tornádo myšlenek, z nichž žádnou nedovedl uchopit. Bylo to stejné, jako by nemyslel vůbec na nic. Jediné, co vnímal, byla její tisknoucí se postava, oči propalující se do těch jeho a rty pootevřené, aby usnadnily plicím zrychlující dýchání. Stál jako zkamenělý.

„Ale no tak,“ usmála se. „nahou ženu jsi už určitě viděl!“

Pod vlnou uchopila jeho ruce a položila si je na svůj kříž. Sama ho objala a hlavu se stále ještě mokrými vlasy si mu položila na rameno. Zavrtěla se, jako by se uvelebovala na polštáři. Vír myšlenek v jeho hlavě zanikl a jediný pocit naplňující celou jeho bytost bylo navzdory jen pomalu ustupujícímu chladu a špíně okolo pohodlí a uvolněnost. Vydechl. Otočil k ní tvář a s pomalým hlubokým nádechem ji zabořil do zlatých vlasů. Voněly mořem a pískem. Žár reflektoru opět zesílil.

„Díky,“ řekl a objal ji ještě trochu pevněji. Její vlasy ho hřály a šimraly na tváři a on se cítil příjemně unavený.

„Za co?“ Její hlas byl stejně ospalý a otázka zazněla spíš jako zapředení.

„No…,“ V těsném obětí ji jednou rukou pohladil po zádech. Trošku sebou cukla, ale napětí hned zase povolilo a okřálá odevzdala celou svou váhu do jeho náruče. „Za všechno… Za tebe.“

„Už jsem neměla být,“ vyhrkla. „Ale zabránil jsi… tomu.“

Trochu povolili sevření, aby se na sebe mohli podívat. V jeho smutných očích cítila nevyřčenou odpověď.

„Ty…“ Pohladila ho po tváři, protože v ní zahlédla něco dobře známého. Ty takřka neviditelné vrásky kolem jakoby skelných očí a pevně sevřené bledé rty. Ten výraz vídala v každém odrazu v zrcadle. „Proč?“

„Je to zvláštní.“ Odtrhl pohled od jejích vlhkých vyčítavých očí a rozhlédl se po kruhovité místnosti. „Chodím sem den co den už několik let a nikdy tenhle maják nežil takovým životem jako dnes. A přesto všechno je pořád tak hluše prázdné.“

„Jsme tu my dva,“ špitla.

„… A nepatříme sem, ačkoli tu máme být.“

Mlčky se na sebe dívali. Ústa tak blízko, že na rtech cítili teplo dechu toho druhého. Reflektor do jejich přitisknutých těl upíral stále sílící ostré světlo plné zlata. Na majáku se do toho okamžiku nezměnilo zhola nic. Stále chátral, rozpadal se, páchl vlhkou omítkou a tlícím dřevem a prachem. Prázdný jako středověká hradní zřícenina. Ale ne pro ty dva. Prkna na podlaze kolem jako by vyzývala k tomu, aby ulehli pod vlídnou ochranou starých zdí, vítr skučící v rozbitých oknech se změnil v Meluzínin tklivý zpěv a kapky deště ji doprovázely bubnováním do tabulek skla.

„Mám strach,“ řekla a náhle se opět prudce stočila v jeho náruč a schovala tvář, aby neviděl její slzy.

„Neboj se,“ zašeptal jí do ucha a pohladil ji po vlasech. Neuměl ho pojmenovat, ale ten strach je rdousil oba. „Tady jsi v bezpečí.“

„Nebojím se tady toho místa. Děsí mě to, co teď cítím,“ vysvětlovala a snažila se potlačit pláč. „Nerozumím tomu.“

Zaryla mu nehty do kůže, jakoby se bála, že se jí vysmekne. „Všechno se zdá tak…“

„Jako že se to stalo už dávno?“ vyslovil svůj dojem. „Jako že se tohle všechno rozpohybovalo už kdysi a celý život jsme spěli jen k tomuhle momentu?“

Zatajila dech.

„Ano,“ hlesla a utřela si přes jejich svetr slzy. „Než jsem se probrala, měla jsem sen.“

„Jaký sen?“ zeptal se se zavřenýma očima a vedle jejího hebkého hlasu vnímal jen teplo opírající se mu do těla.

„Sen, co mě pronásleduje už dlouhou dobu.Viděla jsem sama sebe ležet tady na té podlaze. Tenhle svetr se sušil tady na tom reflektoru. Ta vůně nahřívané mokré vlny mě nakonec probrala. A byl tam muž. No, vlastně tam nebyl,“ vysvětlovala a bála se, že mu to bude znít nesmyslně a nebude jí rozumět, „ale byl tam. Věděla jsem, že tam bude, víš?“

Cítil, že se opět začíná třást. Pohladil ji konečky prstů po jemných chloupcích na šíji a políbil ji do vlasů. Nevěděl, proč to dělá. Mysl měl vzdálenou skutečnosti a jeho duši plně ovládaly staré zapomenuté sny.

Něžné přiložení rtů na její temeno ji uklidnilo. Vycítil, jak se šťastně usmála a její tělo opět zvláčnělo v jejich objetí.

Zabručel, jako že rozumí, co tím myslí.

„Neznala jsem ho, ale jak tam nebyl, viděla jsem jeho duši a on viděl tu mou, a tak jsme se spojili. Bylo to krásné.“ Pořád cítil její úsměv. „A vonělo to jako tenhle svetr,“ dodala a přičichla k němu.

„Když jsem Tě pozoroval, jak jsi tu ležela nahá a i ve svém zoufalství a bolesti krásná, bylo mi jasné, že tohle všechno tady bylo postaveno jen pro ten okamžik. Vždy jsem Tě v Majáku hledal, ale neviděl jsem Tě, a tak to tu bylo neskutečné a prázdné.“

„Stejně jako já neviděla toho muže,“ hlesla zamyšleně. „Možná jsem byla stvořena proto, aby on ve mně mohl chybět a pak vzniknout.“

„Teprve až dnes… Asi proto sem celý ten čas chodím,“ pokračoval ve svých úvahách. „Čekat na vznik skutečnosti. Na Tebe tady.“

„Tenhle prázdný maják…“

„Je jak můj život,“ řekli oba současně.

Elektrické hučení zesílilo.

„Také nevím, co to je. Ten pocit, ta jistota…“ na čele se mu objevily vrásky, jak se usilovně snažil najít vhodné pojmenování. „… určenosti? Ale…,“ pošeptal po chvíli mlčení směrem k jejímu lalůčku. Cítila jeho dech zkracující a zrychlující se tím, jak se snažil pochopit neznámé emoce. „Cítím, že je to v pořádku.“

„Ano.“ Znovu se usmála, zavrtěla mu hlavou na rameni, nasála jeho vůni a políbila ho na krk. „Teď už je vše, jak má být.“

„Mám žízeň,“ povzdechla si.

„Počkej.“ Chtěl ji pustit, vymanit se ze společného oděvu a dojít ke svému batohu ležícímu naproti pod rozbitým oknem. Vypadalo to, jako by ji ten pohyb k smrti vyděsil. Široce otevřela plačtivé oči, nehty se mu zabořila do zad a objala ho ještě pevněji, jako by ho k sobě připoutávala. Nejprve sykl bolestí, ale pak ji konejšivě pohladil po tváři a utřel slzu kutálející se k strachem sevřeným třesoucím se ústům. Při tom pohybu se jich lehce dotkl. Pod jeho prsty sevření povolilo a vlhké světlé rty mu políbily slaně navlhčenou ruku.

„Neopouštěj mě!“ Hlas se jí lámal zoufalstvím a obavami.

„Bude to jen na chviličku,“ snažil se ji uklidnit. „Dojdu jen támhle pod okno.“

„Neopouštěj mě!“ Propukla ve vzlykavý pláč.

„Ššš,“ konejšil ji a hladil ji po vlasech. „nikam nepůjdu, ano?“

„Budeš tady?“ stačila rychle vtisknout mezi dvě zajíknutí. „Budeš tady se mnou?“

„Budu,“ řekl prostě, ale přitiskl si její tělo tak pevně, že na své hrudi vedle vlastního cítila tlukot i jeho srdce. „Budu tu s tebou.“

Uchopila jeho tvář do rukou a rty skropenými slzami ho dlouze políbila. V tom prostém gestu byla všechna její bolest, všechen žal a touha po neuchopitelném, které se jim oběma teď zdálo tak vlastní a skutečné.

„Miluj mě,“ vydechla s pootevřenými rty a sklopeným pohledem. Její tělo uvězněné spolu s jeho ve hrubé vlně vystavené stále sílící záři plálo novou silou.

Vteřinu nic neříkal, projel jí prsty ve vlasech na temeni a něžně za ně zatáhl tak, aby stočil její zrak přímo na něj. Při tom pohybu se její ústa odevzdaně pootevřela ještě víc on je místo odpovědi vroucně políbil.

Tu noc světlo na majáku svítilo prudkou září dokud staré zařízení naposledy nezablikalo a nepohaslo už navždy. Zaniklo v pompézní ukázce své vrcholné majestátnosti a krásy.

Chladné vlny v pravidelných intervalech narážely a tříštily se do zelenavošedé pěny ulpívající na naplavenými řasami pokrytém pobřeží z černého písku. Slunce se líně a těžce, jako by se mohlo každou vteřinou utrhnout a zapadnout zpět do hlubin oceánu, sunulo na bledé nebe zastřené potrhaným závojem z mráčků. Celý svět vypadal vyčerpaně a jakoby se znovu rodil z bouří znásilňovaného večera.

Sluneční paprsky prošly ostrými zbytky skla v okenních rámech a dopadly na starou zaprášenou podlahu, po které se s probouzejícím se dnem pomalu posouvaly, až z šera studené místnosti odkryly jeho nahou postavu přikrytou vlněným svetrem.

Pomalu otevřel oči.

Jeho duše nebyla svolná dát mu pocítit cokoli jiného kromě krutého bodnutí křivícího každý sval a plodící slzy. Za bolestného křiku bezúčelně posunul dlaň po drsné podlaze na místo, kde v noci potom vedle něj unavená usínala. Místo hebkých ňader mu v ní zůstal jen prach smíšený s holubími peříčky.

Kdo by se toho rána procházel po písku na pobřeží, mohl by od majákových kamenných schodů podél linie vln sledovat stopy, které pozvolna ztrácely na patrnosti, až se nakonec úplně vytratily. Nedalo se říci, zda je smyly vlny, nebo do moře vkráčely odevzdaně samy.

Starý maják tam možná ještě stojí. Možná se už dávno zřítil do vln a části jeho trosek na dně oddaně dlí u polámaného těla jeho věrného přítele.