20.6.16

Wertherovi, 20. července 2016 | To Werther, June 20th 2016 | ウェルター様へ、2016年6月20日

Poslyš, příteli můj nejdražší, jakého štěstí se mi tak nenadále dostalo. Vzpomínal jsem již, v psaních ne tak dávných, že prozřetelnost, na kterou jsme vždy tak nevybíravě nadávali, osvítila mi pojednou cestu měděnou září Jejích vlasů a lehkou vůní slíbávanou z jejího těla
mi provoněla nejeden večer.
Určitě si říkáš, že bych to nebyl já, abych nenalezl jedinou záminku ke stížnostem. Však pohleď, jak velice se mýlíš.
Nemohu nalézti byť jediné skrvnky na tom, co pro mě dělá. Nevynechá jedinou příležitost, aby mi rozezněla den svým smíchem, nepromarní jediný náhodný dotyk, aby jej nepřeměnila v pohlazení či polibek. Její trpělivost, tolikrát těžce zkoušená mou mnohdy, však to víš, mrzoutskou náturou, je zázrak, pro který samotný, i kdyby nebylo žádných Jejích dalších předností a krás, bych ji musel zbožňovati, a tak jsem to pouze já, na koho mohu házet špínu.
Ach, příteli, kolikrát si jen pomyslím, že nejsem takové dívky hoden a že se o ni neumím a nemohu řádně postarati. Však co naplat, miluji ji a to tlačí všechny bezradné vzdechy do koutů mé jednoduché mysli a vše, na co se mohu upírat, je pouze Ona.
Přeji ti, abys také nalezl takového štěstí a usínal s úsměvem na rtech tisknoucích se k sobě rdíce, jak tvá mysl bloudí po vzpomínkách na křivky dívky, kterou miluješ.