13.12.14

Momentopis japonského večera - 2 měsíce a Vánoce | Momentscript of Japanese night - 've been 2 months & Christmas



Už je to více jak dva měsíce, kdy jsem pocítil, jaké to je odlepit nohy od rodné země a odletět daleko daleko za moře. Ten pocit mě ještě neopustil. Tupá hluchá bublinovitá ozvěna vzadu v hlavě se stále snaží dostat napovrch. Dneska večer se jí to daří.
Sedím tu jen při světle monitoru a lampičky s tupým pohledem upřeným do neprostoru, upíjím whisky a nepřítomně naslouchám hučení klimatizace, která se marně snaží vyhřát mi pokoj.

Japonsko je krásná země. Japonci jsou krásní lidé. Japonsko je divná země. Japonci jsou divní lidé. Japonsko a Japonci jsou plní protikladů.

To, jestli si dobře vzpomínám, mi kdysi dávno imponovalo natolik, že to vedlo až k tomu, že jsem šel na vysokou, začal studovat jazyk a pak skončil tady. Dnes mi to už tolik neimponuje. Vlastně si myslím, že teď už mě o Japonsku a jeho obyvatelích víc věcí vytáčí než baví. A je to tak dobře, říkám si. Konečně se na ně dívám střízlivě (poněkud nepřístojné mluvit o střízlivosti, vezmu-li v potaz, kolik ubylo z obsahu té láhve vedle mě) a… „profesionálně“? Zkrátka přestal jsem promíjet a přehlížet nedostatky a chyby, o kterých jsem sice věděl, ale s mileneckou blahosklonností je úmyslně ignoroval. Že bych docela dospěl v akademika? Hmm... ne. To ještě asi ne. Spíš se jen ozývá má lenost, přes kterou se nedovedu přizpůsobit. A snad i jakási arogance a ješitnost, které našeptávají: proč bych se vlastně měl přizpůsobovat? – vždyť v těch věcech, které mi vadí, jsme my ti lepší – to oni by se měli změnit. Asi tak.

Pravdou je, že tu uvažuji sám o sobě jinými způsoby a tím začínám poznávat sám o sobě věci, které jsem předtím nevnímal. Zatím z toho moc radost nemám. Snad jen že teď, když je vidím, je můžu systematicky měnit.


Vánoce.


Tak. Ten odstavec jsem nedopsal a ještě k tomu smazal. Původně jsem chtěl napsat něco v takovém duchu, jako že za poslední roky Vánoce pro mě nebyly nic víc než normální den v roce s tou hezkou tradicí, že se sejde větší počet rodinných příslušníků k obědu nebo k večeři, zahodí se popichování, odsekávání a zamračené nabručené obličeje, nasadí se vlídný úsměv a ze všech září štěstí a láska jak z uranových tyčí v Temelínu.

Ty vole (dámy prominou), nemůžu. Nemůžu to napsat. Ačkoli křesťanská tradice Vánoc v naší rodině nehraje žádnou větší (pokud vůbec nějakou) roli, tentokrát v tomto čase cítím tak moc duchovního, jako nikdy předtím.

Nejsem tu sám. Ani zdaleka ne. Mám kolem sebe vedle dívky, kterou mám moc rád a která mi tu je největší oporou, obrovské množství hodných a veselých lidiček, kteří bezpochyby pociťují obdobné strádání jako já, ale stejně mi nedovedou nahradit mámin úsměv a tátův pevný stisk ruky, ségřiny hvězdičky v očích, když se podívá na toho malýho raracha pobíhajícího všude kolem. A jeho zvonivý chechot. A Matějův huňatý kožíšek a studivý do slimákovita vyhoblovaný čumák. Endasův skoro-bezzubý smrdutý vrčivý ksichtík a Oskařino štěkání-mňoukání-řehtání-houkání-ártúdýtúování-pískání - i ten opeřenec mi chybí, sakra. A do toho všeho mi došla whisky.

A kamarádi mi tu chybí. Kluci, doháje,… chybíte mi. Baker, Johnny, Štroblík, Jirka, Mišák, Ondra... Ořechový mi chybí. Celý Brno mi chybí. S těma japíkama je sranda, ale není s nima prdel (Ne! Míšo! Tak jsem to nemyslel!).


Slabá chvilka. Nechtěl bych, aby to vypadalo, že tu trpím. Není tomu tak ani zdaleka. Je to už asi taková moje přirozenost, že píšu, jen když mi je úzko. Kdybych měl psát vždycky, když jsem šťastný, veselý, zamilovaný a milovaný zpátky, psal bych každý večer den co den. Ale ty endorfiny v krvi mi nedovolí sedět delší dobu na židli a klapat do klávesnice :)