7.1.16

cze/en: Přecházení | Passing

Znáš takové ty dny a týdny, kdy jen procházíš životem a nevnímáš nic než jen tupou ozvěnu v uších a
nezřetelné stíny postav, které
míjíš cestou domů? Kdy se cítíš absolutně prázdná jako kamenný sál? Takové ty nekonečné chvíle, kdy ležíš v posteli nebo sedíš u okna a zíráš do prázdna? Kdy netoužíš po ničem? Po ničem jiném než po tom, abys pod tou peřinou nebyla sama? Abys cítila kolem svého krku teplé paže někoho druhého a na tváři vlahý pravidelný dech, jak spokojeně usíná vedle tebe, protože se tak cítí bezpečně?
Chybí mi časy, kdy se mě takové chvíle vůbec netýkaly... Nevím, jestli jsem prázdný já nebo svět kolem mě...

Do you know that sort of days and weeks when you just pass through your life and don't recognize anything but hollow echo in ears and blurred shadows of figures that you are passing on your way back home? When you feel absolutely empty like a stone hall? Those infinite moments when you are lying in bed or sitting in front of window and staring into emptiness? When you don't yearn for anything. Anything but not being alone under that blanket. To feel somebody's warm arms around your neck and soft breath on cheek as she easily falls asleep next to you because she feels safe that way?
I miss times when such moments didn't concern me at all... I do not know whether it is me or the world around who is empty.