Zimy minulé a léta budoucí

Nový rok, ačkoli to vlastně není nikterak zvláštní čas v lidském životě, bývá momentem, kdy přehodnocujeme svou minulost a na jejích základech si vytyčujeme cíle své budoucnosti.
Na jednu stranu mi připadá hloupé koncentrovat všechny tyto úvahy do jednoho krátkého období kalendářního roku, když bychom mohli stejně tak dobře přehodnocovat své vlastní životy v kterýkoli jiný den, ale vlastně proč ne. Občas je potřeba na chvíli se zastavit, ohlédnou se dozadu a posléze rychle zase upnout zrak daleko před sebe. Zrekapitulovat si, čeho jsme dosáhli, co jsme ztratili a promarnili, v čem jsme vynikli a v čem vyhráli, v čem se musíme zlepšit, kde přidat a přitvrdit. Stejně tak je potřeba si nahlas, třeba jen sám pro sebe, říci, co všechno máme, za co jsme vděčni. Tak nahlas, abychom si skutečně uvědomili štěstí, které máme. Myslím, že je neštěstím dnešní doby, že lidé vidí jen to, co nemohou získat, a zapomínají na to, co už mají a třeba si toho dostatečně neváží.

A tak tu teď sedím. Pozdě večer, nebo spíš velmi brzy ráno, poslouchám Rachmaninovy Přeludy, popíjím gin s tonicem – pitivo, které mi asi bylo souzeno už v kolébce, a bilancuji nejen uplynulý rok 2013, ale všechna poslední léta a zimy, které ještě dokáži živě vyvolat ve své paměti. Za poslední tři roky se můj život změnil více než za všechna léta předtím. Poprvé jsem se skutečně zamiloval, poprvé jsem naplno vydělával, poprvé cestoval za oceán a i do jiných krajů, začal svědomitě studovat na vysoké škole, prožil těžký rozchod a v jednom jediném roce ztratil tři milované bytosti, které mým životem šly od jeho samého počátku a staly se jakousi jeho páteří. Po její ztrátě se tělo sesype do klubíčka zmítajícího se v agónii z prázdna, které po nich zůstalo.  Ale právě proto, jak moc milovaní lidé to byli, netrvá tato bolest dlouho. Brzy si uvědomíte, co všechno ve vás zanechali krásného – mnoho voňavých vzpomínek, které vždy pošimrají duši, když vytanou ve vaší mysli, začnete si uvědomovat zvyky, které jste od nich nevědomky převzali, ať jsou to kratičké melodie, pohyby prstů, fráze, knihy, které čtete, hudba, kterou posloucháte, a spousta dalších maličkostí, které jste si předtím ani neuvědomovali. A to všechno vám poskytuje jistotu, že ve skutečnosti nikdy z vašich životů neodešli. Přežívají nadále v našich srdcích a jako taková existence jsou mnohem mocnější spojenec, rádce a přítel než kdykoli předtím. A vím, že by nechtěli, aby se pro ně zbytečně ronilo více slz, než je nutné. Život má být především radost! Přesně to by mi řekl každý jeden z nich!

I přes všechny bolestné ztráty si ale nepřestávám uvědomovat, jak krásný, bohatý a plný život vlastně žiji. Mám milující rodinu, která mi je větší oporou, než si zasloužím, mám skvělé přátele, které mám ze srdce rád a kteří mě vždy podpoří, je-li to potřeba, učím se věci, které mě skutečně baví, žiji ve světě, kde se mě nedotýká žádná válka, hlad ani bída, a snad, možná, třeba se i brzy najde osoba, kterou bych jednou v budoucnu mohl pozorovat, jak se probouzí vedle mě, šeptat jí tajnosti do ouška a jako tečku za každou větou jí vtisknout polibek na rty. Žiji ve světě, kde si můžeme dovolit výsadu stěžovat si na politiky, kteří nás vedou. A ať si nás vedou jakkoli, pořád se máme krásně. Jen to možná nechceme vždycky vidět. Je snazší vidět chyby, nepořádek, zmetky a pazgřivce stvořené nedbalostí, nepozorností, lehkovážností a nebo zlovůlí, ale to vše jen na úkor všeho toho dobrého, co se povedlo, co plní svůj účel dobře a správně, co pomáhá potřebným, co dělá život snazším, pohodlnějším, příjemnějším a krásnějším. Zamysleme se - kdyby neexistovalo nic než jen ty pohromy, které do nás naše masmédia tak rády sypou, nenastal by konec světa už tak před sto lety?

V našem světě je hodně věcí špatně a jinak, než by měly být, ale toto šeré údolí není celý náš svět. Máme i luka plná svěží zelené trávy, hory zalité sluncem, šlehané svěžím větrem a zdobené divokým býlím. Máme zemi našich předků, kterou si navzdory všem nepřátelům hrdě a statečně hájíme po celá staletí. Já si uvědomuji, jak vzácný kus země pro mě Česko je. Čím víc toho vím o světě za hranicemi, tím těsněji si svůj domov tisknu k srdci. Ať už mě vánek dnů příštích zanese kamkoli, vždycky si budu pamatovat, odkud pocházím a kam se jednou vrátím spočinout navždy. Tady jsem doma. Mezi Čechy. Mám tě rád, národe. Uchovej si svou hrdost a čest bílého lva i do dalších let. Neseš na svých bedrech odkaz velikánů svých dějin a ideje a sny svých dětí. Neohýbej svou páteř! Stůj vzpřímeně, aby ti zlatá koruna nespadla z hřívy!