Hopsky! Hopsky!
Uslyšel jsem to znovu! Už třetí noc mi něco hopskalo za dveřmi. Co to jen může být? Unaveně jsem postupně vysoukal své rozespalé tělo zpod peřiny a odklopýtal se ke klice. Pomaloučku, polehoučku jsem pootevřel dveře a nahlédl do kuchyně.
Hopsky! Hopsky!
Krucifix, co to jen může být! Nesnáším ten zvuk. Navozuje mi asociace ohyzdných zakrslých králíčků. Nesnáším králíčky.
Hopsky! Hopsky!
Tentokrát se to už ozvalo opravdu blízko. A z jiného směru! Bleskově, rychleji než by se dalo od rozespalého člověka očekávat, jsem se otočil a...! Dolní čelist mi zazvonila o podlahu, jak jsem nechápavě zíral na toho odporného tvora přede mnou. Na zadních tlapkách tam jak cirkusový pinč panáčkoval asi dvoumetrový "králíček" se sklopenýma ušima, které si předními packami čistil způsobem, který by určitě kdokoli jiný nazval rozkošným. Obluda si všimla, že ji pozoruji, a pomalu se postavila na všechny čtyři. Zírali jsme na sebe dobrých pět minut. Pak ji to přestalo bavit, tak naklonila hlavu ke straně a pravou zadní se podrbala za uchem.
Hopsky! Hopsky!
Přiblížilo se to ke mně tak moc, že jsem cítil jeho dech na tváři.
"Ještě jednou si hopskni a je po tobě!"
Hopsky! Hopsk-!
To už mě fakt to obludárium nasralo! Sebral jsem nejbližší těžkou věc, kterou jsem našel a mrštil jí přímo na jeho čumák. S dvoumetrovým kolosem to jen mírně otřáslo a nechápavě se na mě podíval. Tmou zasvítily jeho rudě zářící oči a bělostná zubiska.
Hopsáááá!
Vrhlo se přímo na mě a zarylo mi ostré hlodáky do pravé paže. Zařval jsem bolestí a oslepl v dešti krve, který se mi hrnul z ruky. Ta potvora mi ji prokousla skrznaskrz! To už jsem byl vážně vytočený. Nějakým zázrakem se mi podařilo vymanit se zpod těžkého bělostného kožichu, skočit na postel a strhnout od tamtud svuj dřevěnný boken.
Vyrazil jsem okamžitě kupředu, svou jedinou zbraň držíc v nezraněné ruce. "Králíček" na nic nečekal a připravil se k obraně. Proklouzl jsem pod jeho vystřelující packou, uklouzl po zkrvavených parketách a uhodil se o roh stěny do hlavy. Pro králíka byl pokoj příliš malý na to, aby se mohl rychle otočit, proto jsem získal trochu času. Vše jsem viděl jakoby zpomaleně. Krev řinoucí se mi z rány a unášející s sebou všechnu mou sílu a život, vířící kožich odporného králíčka, dřevěný meč, který mi byl vlastně k ničemu... PRÁSK!
Schytal jsem ránu prackou a ucítil na tváři bodavou bolest, jak mi drápky zohyzdily obličej. "No co, trocha krve navíc se v tomhle binci ztratí," říkal jsem si.
Teď jsem byl na řadě já! Rozmáchl jsem se mečem proti znovu se blížící tlapě a silně do ní udeřil. Králíček s bolestí v očích odskočil a ochomenou končetinu si tisknul k sobě. Podíval jsem se na svou zbraň a zjistil, že je zlomená. Přibližně v půli dřevěné čepele nyní zářil ostře ulomený konec plný zohýbaných třísek. Zjišťoval jsem, že si s chladnokrevným úsměvem na zkrvavené tvaři uvědomuji co dál. Nečekal jsem, až se králíček vzpamatuje a připraví se k dalšímu boji. Z posledních sil jsem se odrazil a s hlasitým výkřikem se vrhl přímo do víru zářících chlupů na jeho bříšku. Špičatý dřevěný konec se do kožichu zaryl jako osikový kůl do těla upíra! Vysílen jsem padl vedle chroptící králíčkovy mrtvoly a cítil, jak proud krvavé říčky z mé paže slábne... KAP, KAP, KAP.
Nesnáším ten zvuk!
Dobrou noc, děti.
No comments:
Post a Comment