23.5.14

Chcípni, fašistická svině! (ze starých šuplíkových výškrabků)





Prásk! Rozlétly se dveře a do bytu vtrhly čtyři postavy v kožených pláštích. Trhl jsem sebou, vyskočil z postele a rozběhl se k velkému pracovnímu stolu. Mám tam přeci v zásuvce revolver.
Udělal jsem dva dlouhé skoky, trhnutím vytáhl celý šuplík ven, vysypal na stůl jeho obsah a mezi dopisními papíry nahmátl dobře známou rukojeť. Bubínek je plně nabitý. Vždycky byl. Natáhl jsem kohoutek a namířil na dveře do pokoje. Ve stejném okamžiku je rozrazil tmavý stín, z něhož jako lebka Smrti vystupoval měsícem osvícený křídově bílý obličej s vodově modrýma očima. Vypálil jsem. SS-Sturmbannführer vykřikl, chytil se za břicho a bolestí se svezl k zemi. Z jeho očí nyní plály nenávistné plameny, které olizovaly jeho tvář v takřka milostném sevření.

„Svině!“ křikl na mě přes krev hrnoucí se mu na jazyk a marně se snažil vytrhnout svůj revolver z pouzdra. Nevšímal jsem si ho, protože jsem zahlédl, jak se zbylé tři postavy rozeběhly po zbytku bytu a mířily k dětskému pokoji.

Toho anorektickýho árijskýho bastarda čeká dlouhý a bolestivý umírání.

Cítil jsem, jak mi buší srdce v hrudi. Bilo tak silně, že mi skoro bránilo v dýchání. Měl jsem strach. Měl jsem strach, ale nebál jsem se o sebe. Bál jsem se o děti. Z hrdla se mi vydralo temné zamručení. Rychle! Jen rychle! Musím je zlikvidovat dřív, než je dostanou do rukou. V plné rychlosti jsem narazil do statného esesáka, až odletěl na stěnu a strhl z ní veliký obraz odporně roztomilého králíčka. Druhý fašoun se v běhu otočil a namířil na mě, ale než stihl zmáčknout spoušť, kulka ho zasáhla přímo do hlavy. Mozek a kousky lebky ostříkly bílou stěnu v pitoreskním obrazci připomínajícím pářící zajíce. Jak krev smíšená s mozkomíšním mokem stékala dolů, začali pářící ušáci měnit polohy a z jednoduchých póz přešli do hrozivě vypadajících propletenců, které byste v kamasutře rozhodně nenašli. Děsivé.

SS-Ničitelobrazů se probral z prvotního překvapení, odtrhl oči od pohyblivé pornografie na stěně, která kdysi možná byla zvrhnou myšlenkou jeho kamaráda, a podrazil mi nohy. Upadl jsem na tlustý perský koberec a z leže namířil na nácka. Natáhl jsem kohoutek, ale ve stejném okamžiku, kdy jsem vystřelil, němčourova pěst dopadla na hlaveň pistole a rána se zakousla hluboko do stropu. Skočili jsme do sebe a začali se proplétat způsobem ne nepodobným tomu, který se praktikoval o dva metry vedle na bílé omítce. Fritz mě chytil pod krkem a tiskl mi ohryzek tak silně, že mi během několika vteřin vytanuly před očima bílé skvrny. Bylo mi jasné, že musím rychle něco udělat, jinak ztratím vědomí a je konec.

„Ty zkurvenej žiďáku!“ zajíkavě řval esesák a snažil se ještě zesílit svůj stisk. Snažil jsem se ho kopnout do rozkroku, ale v tom spletenci nohou, se mi to nedařilo. Docházely mi síly. Hlavu jsem měl jako krví naplněný balón, v uších tupá ozvěna a zrak se mi rozpíjel v bílých flecích. Napadla mě jen jediná věc. Volnou rukou jsem nahmatal nepřítelův obličej a prudkým pohybem mu vrazil palec do oka tak hluboko, jak jen to šlo.

Mám dlouhý palec.

A dost široký.

Stisk okamžitě povolil a já se mohl konečně nadechnout. Přerývavě a v křečovitém kašli jsem prudkými pohyby hrudi nabíral do plic vzduch a hřbetem ruky si z očí vytíral slzy. Fritzek se zmítal vedle mně na zemi, ruce si tisknul k obličeji a řval zoufalou bolestí. Z očního důlku mu vytékalo něco slizkého a já se na vteřinu zamyslel nad tím, jestli je to oko nebo mozek. Pak jsem ze země sebral pistoli a rozeběhl se za zbylým zkurvysynem. V úzké chodbě jsem zahnul a vpadl do dětského pokoje. Obě děti – dospívající dívka i můj malý synek – seděly schoulené na postelích a vytřeštěnýma očima hleděly někam ke dveřím; esesák nikde.

Duc!

Něco mě tvrdě udeřilo do zátylku a já ztratil vědomí.




***

Probudil mě šplíchanec studené vody. Pomalu jsem otevřel oči. Místnost byla plná světla, které se mi bolestivě vpalovalo do sítnice. Lebka mě bolela, jako by mi ji přejeli buldozerem. S nabývajícím vědomím jsem nejdříve zaregistroval, že sedím na židli a jsem k ní připoutaný na nohou a na rukou. Jak se mi zaostřoval zrak, poznal jsem, že jsem stále v dětském pokoji a kolem mně stojí dva lidé. Jeden na sobě měl kožený kabát – to musel být ten poslední z esesáků – a ten druhý nevkusný tmavě fialový oblek a zelenou kravatu. Když se mi vrátil zrak úplně, poznal jsem ho.

„Ty svině! Ty hajzle zkurvenej! Já tě zabiju, ty grázle! Pusťte mě! Ty ksindle hnusnej!“ Hlas se mi zlomil zoufalstvím. Byl to Pavel - můj nejlepší kamarád. Jediný, komu jsem věřil, že nás neprozradí! A teď tam nade mnou vítězoslavně stál a ve tváři samolibý povýšený úsměv. Óóó, jak rád bych mu ho pěstně smazal z toho proradného xichtu! Buď smazal a nebo zatloukl až na protilehlou stranu lebky!

„Drž hubu!“ okřikl mě esesák s obličejem připomínajícím krysu trpící chronickou zácpou a jednou mocnou ranou mi zlomil dolní čelist. Mučivá intenzivní bolest mě znovu přivedla na pokraj mdlob, ale silou vůle jsem se udržel při vědomí. Musel jsem zjistit, kde jsou děti!

„Tak,“ řekl Zacpanejkrysák a mnul si pěst, „ty sis, hajzle, myslel, že můžeš schovávat židovskou děvku, jo?!“ Prásk! Další rána. Bolestivě jsem zavyl.

„Opravdu jsi věřil, že ji budeš do konce života vydávat za svou dceru a nikdo se o tom nedozví?“ Prásk!

Krysasestřevnímipotížemi začal přecházet po pokoji a já ho sledoval pohledem. Z celého obličeje mi tekla krev, srdce bilo ze všech sil, ale věděl jsem, že už dlouho nevydrží. Došel až k posteli, u níž stála Anežka v bílé noční košilce splývající jí po mladém dívčím těle těsně nad kolena, pohladil ji po vlasech, uchopil jeden blonďatý pramínek a přičichl k němu.

„Hmm,… myslím, že dnešní noc nakonec nebude tak úplně špatná, co říkáte, příteli?“

Zoufale jsem se zazmítal na své židli, což mým věznitelům způsobilo nemalé potíže se smíchy namáhanou bránicí.

Anežka se třásla po celém těle. Strachy jí nohy zarostly do země a nebyla schopna se ani pohnout. Jedinou známkou odporu, na který se zmohla, byly velké slzy nepřetržitě se jí řinoucí z pomněnkově modrých očí. Když ji povalil na postel a začal z ní strhávat to málo oblečení, co měla, pud sebezáchovy konečně zvítězil nad strachem a začala se bránit. Kopala, škrábala, kousala, nebylo to nic platné. Všechny její snahy vyvolávaly jen krysí smích.

„Tak coo? Židovečko? Líbí se ti to?“ šeptal jí do ucha zatímco zápasil s neposlušnou přezkou u opasku. Pavel stál vedle mně a s nezměněnou grimasou jidášovského úsměvu sledoval celé divadlo. „Já vím, že se ti to bude líbit, uvidíš!“

Ještě naposledy jsem se pokusil uvolnit ze svých pout a - …

!

Srdce naposledy vehnalo krev do žil a přestalo bít.

Stál jsem nahý uprostřed pustiny rovné jako dlaň a přede mnou se k šedému nebi rozpínal podivný strom. Zatímco jeho pravá strana žila nejbujnějším životem, koruna plná zeleného listí a sladkých plodů, levá půlka byla mrtvá, větve holé, kořeny uhnívající, kůra oloupaná a dřevo nakažené plísní. Pod stromem stály dvě postavy. Ta vpravo byla oděná celá v bílém potrhaném plášti a měla hustý bílý plnovous. Její společník, trochu přihrbený a šlachovitý, nosil elegantní dobře padnoucí černý oblek. Došel jsem až k nim. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Dívali jsme se na sebe a nechali suchý vítr pohrávat si s našimi vlasy a vousy.

„Svině!“ křikl jsem najednou a můj hlas jako by porušil nejzákladnější fyzikální zákony vesmíru.

„Tohle nééé!“ Zatnul jsem ruce v pěst a neskutečnou silou udeřil Černého do spánku. Bílý nestačil zareagovat, jen otevřel ústa dokořán v nechápavém pohledu a udělal krok dozadu. Chytil jsem jej za husté vousy a zatáhl směrem dolů. Hlava Bílého, nedobrovolně následující můj pohyb, s hlasitým zaduněním narazila na nastavené koleno - …

!

„Tak dělej, chci si taky zašukat! Tak děléééj, už ji vojíždíš podruhý!“ křičel na Krysosráče Pavel. Nevšímal si mně. Asi si myslel, že jsem ještě pořád mrtvý. Pomalu jsem zvedl hlavu a podíval se na něj. Stál kousek přede mnou natočený bokem, díval se na esesáka, jak zneužívá bezmocné židovské děvče, které jsem si v posledních měsících před svou smrtí tak zamiloval, a s rukou v kapse se očividně snažil udržet erekci. Otočil jsem hlavu směrem jeho pohledu. Z Krysozmrda jsem viděl zpoza pelesti jen hlavu, z Anežky jen lýtko a kousek nahého stehna zmítajícího se pod rytmickými pohyby toho chudáka, který už moc dlouho žít nebude.

Pouta jsem přetrhl, jako by to byly pavučinky. Pomalu, jako bych na ramenou nesl váhu všech hříchů světa, jsem se zvedl a položil ruku na Pavlovo rameno.

Vylekaně se na mě podíval.

Nestačil nic říct.

Jednou ranou pěsti jsem na zeď napsal druhý díl králičí kamasutry.

Byla mnohem obsáhlejší než mé prvodílo.

Byla také mnohem barevnější.

„Co se to, kurva-“ hlesl Obstipačníkrysák. Jedním pohybem ruky jsem jej odhodil na druhý konec pokoje. Teprve teď jsem si všiml, kde je můj syn. Ležel tam v obrovské kaluži své vlastní krve. Bylo jí všude tolik, že ani nebylo poznat, odkud vytékala. Nechtěl jsem to vědět. Teď ještě ne. Pohled se mi přesunul z jeho tělíčka na nahou postavu přede mnou. Za jiných okolností by vypadala směšně – kalhoty stažené ke kotníkům, jedna ponožka z půlky stažená z chodila, druhá vytažená až do dvou třetin lýtka, v rozkroku se mu tyčilo něco nepochopitelně malého.

Dva kroky. Raz,… dva…

V jeho očích nebylo nic než dokonale koncentrovaný krystalicky čistý strach. Byl jsem teď tak blízko, že jsme se téměř dotýkali nosy. Díval jsem se mu do očí a pak… ve zlomku pikosekundy mi ruka vystřelila kupředu a v pěsti sevřela jeho ostudnou chloubu. Ještě jsem nestiskl. Jen držel jeho osud pevně v rukou. Vychutnával jsem si, jak mu docházelo, co bude následovat. Vždy mi přišel jako jeden z nejhorších druhů smrti, když vám na hlavu položenou na špalku přikládají malá závaží tak dlouho, dokud vám nepukne lebka. Nikdy mě nenapadlo, že by na tom špalku mohlo být něco jiného.

Také jsem přidával „závaží“. A nespěchal jsem. Jeho křik šel mimo mě. Kochal jsem se jeho rudnoucím obličejem, obdivoval jsem exploze skloviny a stopy, které mu na bradě zanechávaly proudy slin smíchaných s krví z rozkousaného jazyka. Nespěchal jsem. Připadal jsem si jako umělec, jehož dílo vyžaduje čas.

Po nějaké chvíli už nebylo co drtit. Odstoupil jsem krok zpátky. Ležel tam přede mnou, z hrdla se mu dral jen chropot, pomalu se stáčel do klubíčka a celá jeho existence křičela do světa: prosííím, já chci umřít!

„Ustup!“ ozvalo se mi za zády.

Anežka tam stála nahá a rozechvělá. Ňadra se jí třásla silnými vzlyky, obličej plný modřin smáčely slané potoky slz, celé tělo pokryto krvavými škrábanci a pohmožděninami. V rukou třímala můj revolver a mířila jím na Krysokastráta. PRÁSK!

„Chcípni, hajzle!“ PRÁSK, PRÁSK! Klak, klak, klak. Došly náboje.

Bylo po všem. Všichni byli mrtví. Ale je jen otázka času, než se sem sjede celé Pražské gestapo a já znovu umřu.