Měsíc v úplňku září jasným stříbrným světlem na čisté obloze, hvězdy poblikávají a třpytí se jako modré diamanty. Vítr ševelí ve stromech a zpívá prastaré písně ze zapomenutých dob. Les spí, dýchá pomalu a pravidelně, avšak puls má neklidný a dává tušit něco tajemného. Zahoukání sovy působí strašidelným dojmem a orchestr cvrčků nabírá mystický rytmus.
Pomalu pokládám hlavu do měkkého mechového polštáře a v nose mě zalechtá vůně mokrého jehličí. Znaveným ospalým pohledem civím do větvoví smrků a snažím se zachytit některou ze svých opilých myšlenek. Utíkají mi v bizarních kličkách a zanechávají za sebou pestře barevné prachové stopy. Hlava se mi točí, mám pocit, jako bych se propadal do země a nabíral čím dál tím vyšší rychlost. HONEM! Honem se něčeho pevného zachytit! V pěsti sevřu trs štíhlé lesní trávy, ale nepomáhá to. Ach ano, HVĚZDY! Nejpevnější bod! Padající výtah se zpomalil a nakonec se znovu usadil v přízemí.
„Hvězdy MLČÍ. Jen čumí a MLČÍ!…“ probleskne mi hlavou nesmyslná cizí myšlenka. Víčka mi těžkou. Únava o sobě dává neodbytně znát. Mrkání je čím dál tím náročnější. Pomalu zavřu oči, ale otevřít je vyžaduje obrovské přemáhání. Nemám dost sil. Zaposlouchám se do teskné písně ve vrcholcích smrků a jako při ukolébavce se propadám do hluboké tmy milosrdného spánku.
Sen mě sevřel ve své mlžné náruči a jako po proudu řeky mě unášel hlouběji a hlouběji do svých útrob. Plamínek. Čekal tam na mě plamínek svíčky. Klidně si plápolal a líbezným hláskem mě vyzýval, ať se ho dotknu. Přibližoval jsem se víc a víc, cítil na tváři jeho teplo. Laskal mě svým světlem a já si přál jediné: být jeho součástí. Natáhl jsem ruku, sevřel knot a vytrhl jej z plamenu. Oheň zazářil v pompézní velikosti a v jediném neskutečném okamžiku nasytil celý vesmír -
Cítil jsem chlad. Nic víc než chlad, který prostupoval celým mým tělem až do morku kostí. Unaveně jsem otevřel oči a pohlédl do stále jasných hvězd.
„Mrchy! Ještě pořád tu civí!“
Pak mi pohled padl k nohám. Nejdříve jsem se toho bílého stvoření lekl a chtěl vykřiknout hrůzou, ale hlas se mi zadrhl v hrdle a srdce přestalo na okamžik tlouci. Po čtyřech se ke mě v smyslném tempu blížilo něco, co jsem napoprvé nemohl v té tmě rozeznat. Byla to dívka. Nahá kráska s černými vlasy splývajícími k zapěstím, pevnými ňadry a křídově bílou pletí. Obličej vypadal jako dokonalá mistrně vyvedená maska chtíče. Na chvíli jsem myslel, že opět upadnu do snu, a když jsem znovu otevřel oči, díval jsem se do těch jejích. Plály v nich dva sytě modré plameny. Nemohl jsem se od nich odtrhnout, dokud toužebně nepootevřela rudé rty. Cítil jsem se jak očarovaný. Její tvář zářila nadpřirozenou krásou. Pak žádostivě vzdychla a já poznal, co je pravý žár.
Čas, prostor, mysl, vše splynulo v jedno – v jedno jediné slovo „vášeň“.
Cítil jsem, jak mě její havraní vlasy bičují po tváři a vysekávají mi do ní krvavé šrámy, nehty mi v přívalech extáze zarývala hluboko do masa a její náruživý hlas přivolával vlčí smečky z hor. Ano! Vlci! To byly ty blýskavé body v okolní tmavomodré černi! Ty proklaté hvězdy se odrážely v jejich očích!
Sehnula hlavu, přiložila své rozpálené rty k mému uchu a vyřkla zpěvavým hlasem slova, jež zněla jako šepot kapek rosy v záři zmírajícího slunce. Její prsty se propletly do mých a plynulým pomalým pohybem, jako bychom se nesli na jarním větříku, mě vytáhla za sebou…
Stříbrné tečky ve stínech stromů poslušně uhýbaly z cesty a my lehce jako vánek odcházeli do hlubin lesa. Kam mě vede? Proč tak toužím ji následovat? Ohlédnu se ze sebe a na mechu vidím své tělo… A ty hvězdy pořád tak září…
No comments:
Post a Comment