11.6.14

Neumím pít | sebezpyt

S konečnou platností musím říct, že neumím pít. Za ty roky jsem někde po cestě ztratil schopnost odchytit ten moment, kdy máte vyměnit sklenku bílého rumu za hrnek vody, chlemtat ji po litrech a doufat, že se ráno probudíte ve své posteli bez vážnějších zranění na těle i na hrdosti a bez kocoviny, při které byste si dobrovolně položili hlavu pod gilotinu, jen abyste se jí zbavili.
Místo toho jsem se zase jednou probudil v posteli, do které jsem nevěděl, kdy a jakým způsobem jsem se z toho hajzlíku, kde jsem poměrně dost dlouho vedl závažný porcelánový hovor, dostal – a nahý, ačkoli jsem určitě nebyl ve stavu, kdy bych si sám dokázal rozepnout přezku opasku, takže to za mě určitě musela udělat Čarokráska. S postupujícím dnem se alkoholový opar zahalující mou paměť rozplývá a odhaluje kratičké záblesky ze včerejšího večera. Bylo by milosrdnější, kdyby si člověk nepamatoval vůbec nic. Předešel by pak těm samovolně stvořeným teoriím o tom, co všechno se mohlo nebo muselo udát.
Až si říkám, jestli se Čarokrásce dovedu podívat do očí. Jenže pak si hned řeknu, že kdybych si měl vybrat člověka, který bude svědkem toho, jak zbytky mé cti odplouvají porcelánovým expresem, a který by mě přes mé nekoordinované pohyby, kdy se vpřed pohybuji výlučně tím způsobem, že se odrážím v ostrém úhlu od jedné stěny k druhé, dovlekl do postele, vybral bych si určitě ji. Máme už spolu prostě takový zvláštní vztah.