8.7.14

Kouzlo světlušek

V uplynulých týdnech jsem několikrát vykročil na nevšední pouť do minulosti sebe sama. Pokaždé to bylo ve chvíli, kdy jsem osaměl u dohasínajícího ohně, klacíkem šťoural do žírajících uhlíků a nechal myšlenky v mé hlavě volně plout, kam se jim zlíbí.
Teplý letní noční vítr ševelil v listech stromů, bleděmodré hvězdičky pomrkávaly z indigové oblohy a sem tam jsem zahlédl poletující světlušku.

Myslím, že právě svatojánské mušky ve všech případech spustily prudkou lavinu vzpomínek prodchnutou starými vůněmi, vjemy a pocity, která mě jak Chárón převezla na břeh zašlých dní. Náhle mi bylo zase pět šest let, seděl jsem u tety nad zbořenou stodolou o ohýnku, opékal buřta a poslouchal její vyprávění o králi Artušovi, o blanických rytířích, o Héraklovi, Perseovi, o starých bytostech ze slovanských bájí, o kterých jsem věřil, že stále obývají černý les na kopci za námi, o pokladech, které se otevírají jen jednou do roka a o spoustě dalších fantastických příbězích sytících mou lačnou dětskou mysl.

Je mi líto, že už neumím být znovu dítětem. Tak moc bych si to přál. Mít oči doširoka otevřené a hltat svět kolem sebe velkými doušky. Ale při těchto několika příležitostech, pod kouzlem svatojánských mušek a tajemnou silou plamenů jsem se, byť jen na malou chvíli, znovu stal tím malým klukem, co tak rád naslouchal dávným příběhům a vysníval si, že jednoho dne dosáhne něčeho stejně fantastického. Byly to krásné okamžiky.